RECENZE: Stellar Blade je poctivá řežba, která se nebojí násilí ani erotiky

Měla to být jen klasická výplňovka vydavatelského plánu ve slabším období roku, nakonec se však prvotina korejského studia Shift UP může sebevědomě srovnávat s největšími klasikami žánru hack and slash. Kromě sexy hrdinky, zajímavého sci-fi příběhu a krásné grafiky zaujme především mimořádně povedeným soubojovým systémem.

Když jsme v lednu vybírali nejočekávanější akční hry letošního roku, Stellar Blade jsme do seznamu nezařadili. Ne snad, že by vypadal špatně, ale prvotina korejského studia Shift UP, které dosud dělalo jen hry pro mobily, od začátku působila jako typická asijsky přepálená akce, co se nedostatek originality a vlastních nápadů snaží zamaskovat poodhaleným dekoltem hlavní hrdinky. Nakonec se ale ukázalo, že jde o další z „vymazlených“ exkluzivit, na nichž značka Playstation staví svůj marketing.

Příběh se odehrává v postapokalyptickém světě, který místo lidí zabydleli roboti a zmutovaná monstra.

Nemá ale cenu zastírat, že tím na první pohled nejviditelnějším tahákem hry je hlavní hrdinka Eve, respektive její tělesné parametry. Zatímco na západě se díky kauzám jako MeToo nebo GamerGate snaží v posledních letech ukazovat ženské postavy alespoň trochu uvěřitelně, Asiati to mají jako vždy na háku a Eve má image zajíčka z Playboye. Své svůdné křivky navíc obléká do kratičkých přiléhavých šatiček z latexu, z nichž jí při každém prudkém pohybu vylézají kalhotky. Samozřejmě tanga. Vývojáři se už dopředu nechali slyšet, že si s vymodelováním a rozpohybováním jejího zadku dali mimořádnou práci, protože je to věc, kterou budou mít hráči před obličejem po celou dobu hraní, za což si pak od kritiků vyslechli svoje. Ano, působí to trochu prvoplánovitě, na druhou stranu to v rámci zdejšího univerza vlastně dává smysl.

I když ve hře zatím chybí fotomód, hlavní hrdinku Eve si můžete prohlédnout ze všech stran.

Děj se totiž odehrává ve vzdálené budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládly krvelačné příšery zvané Naytiba, a Eve je androidem, strojem vytvořeným k co nejefektivnějšímu boji. Představa, že lidé vytváří autonomní humanoidní roboty sexy tvarů, není tak úplně odtržená od reality, ne?

Každopádně z vesmíru vedená robotí ofenzíva krutě selže a Eve se ocitá sama hluboko v týlu nepřítele bez naděje na záchranu. Přesto se rozhodne ve svém úkolu pokračovat a zničit šestici nepřátelských velitelů na vlastní pěst. Inu, aspirant na ocenění za scénář roku to není, ale zápletka se časem kupodivu zajímavě zašmodrchá, když se Eve probije do posledního lidmi obývaného města Xion a postupně začne odhalovat, co se to vlastně tehdy se Zemí vůbec stalo.

Stellar Blade vychází z žánru soulsovek, nabízí ale daleko pestřejší hratelnost.

Vývojáři se inspirovali, kde to šlo, nejvíce ale v kultovním NieRu (naše recenze), ostatně velikou poklonu jim vysekl i jeho duchovní otec Yoko Taro. Na rozdíl od něj ovšem Stellar Blade nepůsobí tak podvratně a snaží se udržet si po většinu času vážnou atmosféru. Což se mu daří, postapokalyptický svět vzniklý na troskách naší civilizace působí bezútěšně sám o sobě, a co teprve když vás ohrožují nekonečné zástupy nepřátel. A to slovo nekonečné míním doslova, po stránce hratelnosti totiž hra vychází z tzv. soulsovek, takže pokud během své cesty zemřete, všechny příšery, které jste zlikvidovali, vstanou z mrtvých.

Stellar Blade na PlayStation Portalu

Hra je bez problémů hratelná i na PlayStation Portalu (recenze zařízení).

Stellar Blade na PlayStation Portalu

Na rozdíl od většiny her tohoto žánru je však Stellar Blade poměrně přístupný. Ano, i zdejší souboje spočívají především ve správném načasování krytů, úskoků a vlastních útoků, jsou ovšem poměrně tolerantní a nechávají prostor pro chyby. Postup úrovněmi se točí kolem hledání „kempovišť“, v nichž se můžete léčit, nakupovat vybavení a utrácet zkušenostní body, jejich implementace ovšem není tak přísná, jak známe z her od From Software. V případě smrti nepřijdete o nasbírané zkušenosti, zároveň jsou v obtížných pasážích jakési dodatečné checkpointy, abyste se nikdy nemuseli vracet příliš dlouho.

Soubojový systém je náročný tak akorát, aby byl výzvou, ale nefrustroval.

Obrovským kladem je pak častá změna tempa hry, neustále vás bude něco překvapovat. Jsou zde skvěle namixované přísně lineární koridorové pasáže, ale i veliká otevřená prostranství, kde máte absolutní svobodu pohybu.

Pokud vás už věčný boj omrzí, můžete si odběhnout do města a řešit tam téměř adventurní úkoly, jako jsou matematické hádanky nebo detektivní pátrání po pohřešovaných. Několikrát se dokonce ze hry stane ryzí střílečka, když se budete muset obejít bez svého meče. Po celou dobu navíc máte k dispozici malého létajícího robůtka, skrze něhož s Evou komunikují její přátelé, což celkový zážitek povyšuje na vyšší úroveň. Na bojišti je sice skoro k ničemu, jinak ale někdy možná až příliš mrtvý svět neustále obohacuje svými připomínkami, podobně jako to dělá třeba Ellie v The Last of Us nebo Atreus v God of War.

Co by to bylo za japonskou hru, kdyby v ní nešlo rybařit, že?

Bohužel otevřená struktura hry má svoji nevýhodu v tom, že vás autoři nechají jít i do lokací, kam byste vzhledem k aktuální úrovni ještě neměli chodit. A co hůř, někdy vás z nich nepustí pryč. Pokud budete sledovat jen hlavní dějovou linku, asi s tím problém mít nebudete, několikrát jsem se však dostal do velmi frustrujících střetnutí, jež bych si v ideálním případě rád nechal na později. Snaha poctivě plnit všechny nepovinné úkoly vám navíc může hru částečně znechutit, některé z nich jsou vyloženě odbyté a spočívají jen v tom někam dojít a tam to vymlátit.

Grafika je skvělá, vývojáři si dali práci i s těmi nejmenšími detaily.

Plněním úkolů a zabíjením nepřátel si odemykáte nové speciální útoky, které se vám „nabíjejí“ úspěšným blokováním nepřátel. Ještě důležitější jsou ale dobře poschovávané kybernetické implantáty, kterými si můžete zvyšovat základní statistiky, jako jsou útočná a obranná čísla. Zbraň budete mít po celou dobu jen jednu a místních variant brnění je jen pár kusů, takže se nemusíte obávat neustálého přeskupování inventáře. Mnohem pestřejší výběr je ovšem v kosmetických doplňcích, kromě spousty čím dál kratších šatiček si můžete kupovat i účesy, barvy na vlasy nebo ozdoby jako brýle nebo náušnice.

Což díky pohledné grafice určitě budete chtít dělat. Stellar Blade rozhodně nepatří mezi to nejhezčí, co jsme v této oblasti mohli vidět, třeba šedé ulice známé z demoverze nijak neoslnily. Později ale navštívíte i daleko zajímavější prostředí a mnohé výhledy berou dech. Kde ovšem hra vyloženě exceluje, jsou animace, díky nimž souboje vypadají jako z akčních filmů. Už na prostředním ze tří grafických režimů se pak vše hýbe maximálně plynule a škobrtnutí jsou vzácná.

Celkově lze konstatovat, že je Stellar Blade daleko zábavnější a propracovanější hrou, než se zdál dopředu být. Bezostyšně vykrádá krále žánru (kromě zmíněného NieRu mě při hraní naskakovala jména jako Bayonetta, Darksiders 3 nebo Jedi: Fallen Order), ale přesto si dokáže uchovat vlastní tvář. Navíc má vynikající souboje i příběh a ještě skvěle vypadá. A že hlavní hrdinka zachraňuje svět v latexové minisukni? Jak už kdysi řekli správci Twitche – být sexy se možná nemusí líbit všem, ale není to proti pravidlům. Něco navíc nám říká, že pro většinu hráčů bude toto vzepření se moderním trendům naopak pozitivem.