RECENZE: The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom

Pokračování šest let starého dobrodružství Breath of the Wild je ještě o kousek lepší, než jsem se odvážil doufat. Přijměte pozvání do světa, který plně naplňuje význam slova dobrodružství.

Ačkoliv The Legend of Zelda: Breath of the Wild tehdy vyšla i na komerčně nepříliš úspěšnou konzoli Wii U, Nintendu pomohla zejména prosadit novou platformu – hybridní konzoli Switch. Hra zároveň ukázala trochu jiný pohled na pojetí otevřeného světa, jenž místo nákupního seznamu, který si hráči postupně odškrtávají, více akcentoval otevřenost a vlastní interakci mezi hrdinou a prostředím. Není proto divu, že některé prvky záhy pronikly i do konkurenčních titulů.

Nyní tu máme nové dobrodružství, které před vydáním vyvolalo řadu relevantních otázek. Není Tears of the Kingdom jen velký datadisk? Jak moc vadí, pokud jsem Breath of the Wild nehrál(a)? Nadšení z Breath of the Wild nechápu, bude mě bavit Tears of the Kingdom? Mám si před Tears of the Kingdom ještě zahrát Breath of the Wild?

Z hodnocení je patrné, že jsem z Tears of the Kingdom opravdu nadšený a nyní se pokusím nastínit proč. Začnu tím nejdůležitějším: je to jedna z těch vzácných her, ke kterým když si sednete, tak ztratíte pojem o okolí a čase. To se tak vypravíte plnit nějaký úkol, ale během cesty vás zaujme něco dalšího, pak zase něco jiného a nakonec jste úplně jinde a děláte něco úplně jiného.

Dnes se hodně mluví o imerzi. Ale neměl by být právě to, co jsem popsal výše, konečný cíl každého otevřeného světa? Je to právě radost z prozkoumávání, objevování a díky novým schopnostem i experimentování, proč je nová Zelda tak zábavná. Z tohoto důvodu se v recenzi snažím vyzradit jen naprosté minimum informací a u věcí, které už mi jsou známé, jen naznačím.

Tears of the Kingdom se odehrává pět let po původních událostech. Úvodní sekvence v prostorách pod hradem Hyrule je na poměry série ponurá – doslova i obrazně. Dozvíme se v ní, že démonický Ganondorf je zpět. Za zvláštních okolností ztratíme princeznu Zeldu. A uvidíme, proč už Link není tím nabušeným hrdinou jako před chvílí a co se stalo s Master Swordem. Musím říct, že z (mnou) očekávaného klišé tvůrci nakonec vybrousili velmi elegantně.

Zelda na Switchi

• The Legend of Zelda: Breath of the Wild (2017)
• The Legend of Zelda: Link’s Awakening (2019)
• The Legend of Zelda: Skyward Sword HD (2021)
• The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom (2023)
• Klasiky v rámci Nintendo Switch Online

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

The Legend of Zelda: Link's Awakening

The Legend of Zelda: Skyward Sword HD

Spin-offy:

• Hyrule Warriors: Definitive Edition (2018)
• Hyrule Warriors: Age of Calamity (2020)
• Cadence of Hyrule: Crypt of the Necrodancer

Vlastní hra začíná opět v jeskyni. Pokud jste hráli Breath of the Wild, asi si pamatujete na scénu, jak vycházíte ven a následně se vám naskytne parádní pohled na svět okolo. V Tears of the Kingdom vás čeká skoro to samé, s tím rozdílem, že uvidíte svět v oblacích. Stejné a přece jiné. Tím bych také postupně zodpověděl v úvodu položené otázky:

Myslím si, že nevadí, pokud jste Breath of the Wild nehráli. Vážně. S některými postavami sice máte svoji historii, nicméně šest let je dlouhá doba, takže sám si toho zase tolik nepamatuji a neměl jsem pocit, že bych byl kvůli tomu ztracený. Ve hře je navíc jakási encyklopedie postav, která vám je krátce přiblíží. A pak je tu přímo oficiální video od Nintenda, jež rekapituluje, co se v předešlé iteraci stalo. Zároveň si ovšem nemyslím, že je dobrý nápad hrát teď Breath of the Wild a vzápětí hned navázat Tears of the Kingdom. Základní herní mechanismy jsou společné a myslím, že by to bylo vyčerpávající a neužili byste si pokračování tak, jak nyní já.

The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom

Tears of the Kingdom jsem ovšem ani na chvilku nevnímal jako pouhý datadisk. Hra nás vezme do oblak, jasně, navštívíme ovšem i stará místa – některá vypadají stejně, některá jinak. Hyrule ovšem čelí nové hrozbě. Země se na některých místech rozevřela a svět zaplavuje zlo. Podíváme se tedy do oblak, na zem i do podzemí.

Pocit novoty ovšem nemám z prostředí, ale díky nové sadě schopností, která dále rozšiřuje možnosti herního světa. Ale abych odpověděl i na poslední otázku: pokud vás Breath of the Wild z nějakého důvodu nezaujalo, nebude vás zřejmě bavit ani Tears of the Kingdom. Rukopis autorů je snadno rozpoznatelný i zde.

Spojování předmětů i hrátky s časem

Fúzování předmětů je ok. Máte zbraň a přilepíte k ní třeba velký šutrák, nebo mechanickou dračí hlavu, která chrlí oheň. Benefitů to má hned několik. Zbraně se stále poměrně rychle rozbíjejí, nicméně fúzováním se jejich odolnost zvýší. Zlepší se také útočná charakteristiky. A konečně, doberete se i efektu, který momentálně potřebujete. Spojíte kyj s kamenem a rázem máte palici, kterou prorazíte kamennou zeď nebo větší šutrák s rudou k vytěžení. Zní to cool, nicméně brzy si tyto věci zautomatizuje a zase tak moc je nevnímáte. To se ovšem nedá říct o dalších dvou schopnostech.

Ultrahand a Recall. První zmíněná schopnost umožňuje manipulovat s různými předměty a slepovat je ve vámi požadovaném tvaru dohromady. Výsledné konstrukty lze osadit mechanismy po starobylé civilizaci, které jim dodají potřebný pohon. Druhá umožní dočasně obrátit tok času. Dohromady je to naprosto dokonalé kombo… pro řadu výtečných hádanek.

The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom

Oltáře jsou zpět, nebojte. Jsou rozesety po herním světě, v oblacích, na povrchu i v podzemí. Fungují jako místa pro rychlé cestování. Každý oltář je ovšem i dungeon, respektive místo, v němž se musíte propracovat k cíli. Na přetřes přijdou i bojové dovednosti, nicméně většinou je třeba zapojit hlavu, což je super!

První oltáře jsou poměrně návodné a prověří, že jste pochopili možnosti nového arzenálu schopností. Později už řešení tak zjevná nejsou a zapotíte se. Některé jsou opravdu geniálně navržené, tady musím před autory smeknout. Zatímco oltáře jsou uzavřené a potřebujete vymyslet řešení, otevřený svět skýtá víc možností, jak situaci řešit. Jen pozor na takzvaný overthinking (přehnané přemítání nad řešením problému), sám jsem k němu občas sklouzl, když mě hned netrklo řešení.

Abych nemluvil jen abstraktně, jeden z prvních konstruktů je kus dřeva, k němuž připevníte hák. Sestavíte si tak provizorní kabinku, kterou nasadíte na kolej a svezete se dolů. Ovládání Ultrahandu přitom nepůsobí nijak komplikovaně. Jistě, chvilku trvá, než si to osaháte, ale rychle vám přejde do krve. Hra navíc malinko pomáhá, takže když například vozík umísťujete na koleje, při pokládání dosedne vždy tak, aby seděl.

Když už je řeč o vozíku, připevníte k němu větrák a hurá, jedete do kopce. Následně si tvůrci nachystali jednu zradu, kdy jsem si nevšiml, že část kolejí na jedné straně chybí a já zahučel do propasti. Co s tím? Je třeba vymyslet to jinak. K vozíku jsem připevnil hák, a udělal tak kabinku. Tu je zavěsil na neporušenou kolej, přidal větrák a vyjel nahoru.

Na začátku není možné úplně experimentovat, stejně jako herní svět není hned otevřený. Má to svůj důvod. Než mě tvůrci vypustli ven, ujistili se, že tyto základy chápu. Postupně se totiž na ně nabalují další věci. Vyrobíte si vlastní auto, vznášedlo, a zejména experimenty s raketou a kluzákem jsou cool. Řešeních, jak se někam dostat, existuje víc. To mi bylo občas jasné, když to mé trochu drhlo. Občas dojde i na výrobu složitějších konstruktů, přičemž fyzika pak prověří, jak dobří jste inženýři.

The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom

K tomu je třeba myslet i na obrácení toku času. Plošinka jedoucí po lávě najednou jede zpět (a vy na ní), či vystřelený projektil se vrátí zpět a vybouchne v místě výstřelu. To je klasika. Jenže někdy je třeba zkombinovat to s Ultrahandem. Jednoduchý příklad za všechny: chtěl jste se dostat na vyvýšené místo s bonusovou truhlou. Vzal jsem pomocí Ultrahandu desku a u zdi jsem ji pomalinku zdvihal až nahoru a posléze pomalu zase položil na zem. Následně jsem si na ni stoupl a pomocí přetáčení času se nechal vyvést nahoru.

Hravý herní svět

Herní svět funguje podle známých pravidel. Můžete šplhat téměř všude, plachtit, omezuje vás stamina. Abyste mohli vůbec vkročit na některá místa, a nezemřeli, potřebujete specifickou výbavu, například žáru odolné oblečení. Pomůže i vaření. Rozděláte oheň pod kotlíkem, vhodíte suroviny a počkáte, co z toho vznikne. Postupně si zpřístupníte recepty, takže po kliknutí na určitou surovinu už vidíte, co z ní můžete uvařit a co k tomu budete potřebovat. Jídlo přitom neléčí jen chybějící srdíčka, ale může navýšit například rychlost, nebo poskytnout dočasnou odolnost.

I nadále je možné zapálit část porostu, třeba právě šípem zkombinovaným se specifickým ovocem, které vygeneruje dostatečné množství tepla při nárazu. Nebo můžete shodit obrovský balvan, který je příhodně nad tábořištěm nepřátel, a nadělat jim tam paseku. I tentokrát můžete jezdit na koni.

Ale s průzkumem a pohybem pomáhá ještě jedna další věc. Nejsou to jenom vaše konstrukty. Využití najde také novinka nazvaná Ascend, které umožní projít stropem. Ano, můžete se zčista jasna zjevit v něčím obýváku a působí to divně. Jenže mnohem častěji vám to zkrátka usnadní pohyb třeba po skalách. Postupně začnete vnímat různé výběžky a využívat toho. Dopad na hru je mnohem větší, než se může zdát. Je toho ještě víc. Třeba schopnosti vašich společníků, které potřebujete v klíčových fázích hry (mega dungeonech, variace na minulá Divine Beasts), ale k ruce jsou vám i potom.

Zelda Snap

Vzpomínáte si na hru Pokémon Snap? Pomocí hledáčku fotoaparátu se v ní loví ty nejlepší snímky pokémonů. V Tears of the Kingdom (i v Breath of the Wild) je v odlehčené verzi něco podobného. Také se snažíte zachytit co nejlepší snímky různých bytostí, monster, ale i materiálů a výbavy. Vámi pořízený snímek zpřístupní položku v průvodci s doprovodnými informacemi. Jeden zásadní rozdíl tu ovšem je. Zatímco plaší pokémoni prchají, monstra vůbec neberou ohled na to, že si je jen chcete vyfotit.

Ačkoliv se tak může Tears of the Kingdom tvářit, není to klasické RPG, v němž byste postupně investovali body do talentů a neustále se honili za novou výbavou. Hraním si postupně navyšujete počet životů a staminu. Výbava se také postupně zlepšuje, ale ne tak často, jak byste možná očekávali. I tak na některých oblastech, respektive získávaných odměnách poznáte, že jste tu pozdě.

Jelikož už jsem po několika hodinách hraní věděl, že mám tu čest s opravdu výjimečnou hrou, rozhodl jsme se užít si to, co mě baví. Průzkum. Nehrotit to k cíli, ale všechno pěkně prošmejdit a nechat se pohltit. Ostatně na další novou Zeldu si zase minimálně pět let počkáme, takže není kam spěchat. Aby toho nebylo málo, vypnul jsem i HUD. A řeknu vám, že to stojí za to. Zkoušel jsem to u jiných her, ale po nějaké době mě to přestalo bavit. Tady ne. Není to jen funkce navíc, aby se neřeklo, ale plnokrevný zážitek pro ty, co takto chtějí hrát.

The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom

Co se nedostatků týče, nevím co napsat. Je mi jasné, že části fanoušků se zkrátka nebude líbit, že hra staví na Breath of the Wild, protože by raději něco úplně nového. Byť to tak sám nevnímám, je to relevantní námitka.

A pak je tu grafika a technický stav. Ačkoliv Tears of the Kingdom vypadá možná o fous lépe, šest let je v herním průmyslu celá věčnost. Zatímco tehdy jsem si říkal wow, tohle teď můžu hrát pěkně v křesle s handheldem v ruce, dnes už si z grafiky nikdo na zadek nesedne. Je přitom pěkná, a stejně jako celá hra, plná různých drobných detailů, které se podílejí na celkovém zážitku. Co se technického stavu týče, jednou jsem se v dungeonu propadl podlahou, jinak všechno šlape, jak má. Nepřijde mi, že by se hra cukala, jen je místy patrné, že dochází ke snížení rozlišení, například při plachtění v oblacích.

Další slova už jsou zbytečná. Tears of the Kingdom je v mnohém lepší než předchůdce a pokud máte Switch, nedívejte se už na žádná videa ani rozbory a užijte si to. Je to další kousek do výkladní skříně Nintenda.