Ač se při hodnocení her maximálně snažíme o objektivitu, vyloučit z rozhodovacího procesu individuální preference jednoduše nelze. Abyste získali lepší představu o tom, kým vlastně jsme a zdali s námi můžete souznít, rozhodli jsme se trochu lépe představit. A jak lépe než tím, že vám představíme třicítku svých nejoblíbenějších her.
Dnes je řada na našem kmenovém redaktorovi Honzovi Srpovi:
Hraji už nějakých třicet let, ale na rozdíl od většiny lidí v branži netrpím přehnanou nostalgií a nemyslím si, že byly hry tenkrát lepší. Naopak! I když se s ovladačem v ruce vztekám u obrazovky odmala, většina mých nejoblíbenějších her vznikla až po roce 2000. Svoji třicítku ani ne tak nejlepších, jako spíše nejdůležitějších her svého života, řadím chronologicky podle data vydání. Ale jen tak od oka, nechce se mi googlovat data vydání. A ano, pokud naše stránky sledujete pravidelně, tak vás určitě nepřekvapí, že na konci seznamu trůní The Last of Us.
1 Grand Prix Circuit
Tenkrát jsme hře říkali jednoduše Formule.
To je ona! To je ta hra, která mě svedla na scestí a kvůli které se mě dodnes máma každý měsíc ptá, jestli si už konečně nechci najít „pořádnou práci“. Přitom je to hlavně její „chyba“. Když ještě tenkrát dělala v Českých drahách, tak aby mohla jít s kolegyněmi v klidu na oběd, vypnula Fox Pro a pustila mi hru. Nejdřív nějaké koníky z ASCII znaků, pak The Alley Cat (viz náš článek) a nakonec formule. Ty mi naprosto učarovaly a nenávratně mě přikovaly k tomuto interaktivnímu médiu. V pěti letech jsem nechápal princip řazení, a tak jsem musel hrát jen na nejjednodušší obtížnost, která měla automat, na černobílém monitoru navíc nebyly vidět rozdíly mezi ostatními auty. I tak jsem se ovšem zamiloval. Popravdě řečeno jsem si teď správný název hry musel vygooglovat, protože tenkrát jsme tomu říkali prostě Formule.
2 NHL
Grafika se změnila, zábava zůstává.
Tato sportovní série od EA Sports mě provází prakticky celý život. Právě díky ní jsem si zamiloval opravdový hokej (tedy jen teoreticky, na skutečných bruslích se sotva udržím). Začal jsem hned tím prvním dílem z roku 1993 a od té doby hrál prakticky všechny ročníky, vynechal jsem jen pár let, kdy série přestala vycházet na PC a já neměl konzoli. Nejvíce mi v hlavě uvízly ročníky 93 (protože byl první), 96 (byl asi nejhorší, ale zase jsem si na něj sám nastřádal z kapesného) a 98 (tehdy jsme měl doma poprvé grafický akcelerátor). To intro si dodnes pamatuji záběr od záběru. NHL hraji dodnes, ale už jen rekreačně, takže v multiplayeru se vůbec nechytám.
3 Major Stryker
Major Stryker je něco jako Duke Nukem, ale ve vesmíru. A bez sexismu.
Jsou rozhodně i známější (a ruku na srdce, také mnohem kvalitnější) zástupci žánru Shoot Em Up: Xenon, Project X, Galaga, Space Invaders, Tyrian... jenže Major Stryker byl tehdy distribuován jako shareware, a tak se ke mně dostal jako první.
Vlastně jsem nikdy nehrál víc než onu první epizodu zdarma, ale to vůbec nevadí. Seděli jsme u toho tenkrát ve dvou, já létal, soused Ondra bušil do mezerníku a když bylo potřeba, odpálil atomovou bombu. Máma byla vlastně ráda, že si taky občas někdy hrajeme doma a nelámeme si ruce na improvizované bobové dráze, nezapalujeme plastové vojáčky pomocí chemikálií z místní skládky nebo neničíme drahé angličáky ve svěráku. Za mě symbol bezstarostného dětství.
4 Albion
První bradavky (mimo rodinu) co jsem v životě spatřil.
První a zřejmě také nejdelší RPG, jaké jsem kdy dohrál. Uchvátila mě tehdy extatická recenze Andreje Anastasova, která se táhla přes rovnou dvě čísla časopisu Score a završená byla ultimátní desítkou. Hra kombinuje několik různých pohledů a mnohdy připomíná spíše adventuru, obsahuje ale i parádní „chodbaření“ ve stylu klasických „čtverečkových“ RPG. Hrál jsem to více než rok a dokončil bez návodu, jen jednou jsem volal na Level help-linku, abych si ověřil, jestli ta odměna za splnění několikadenního nepovinného úkolu měla být opravdu tak trapná, jak mi tehdy přišlo. A byla.
5 Dark Forces
Pořád originálku mám.
Asi první hra, co jsem si obstaral na základě dema. Tedy spíše Ježíšek mi jí obstaral. Za mě nejlepší 3D střílečka první poloviny devadesátých let, která za sebou nechává Doom, Duke Nukema i Terminatora. Na svoji dobu přelomový návrh levelů, které poprvé přestaly být jen banální bludišťata zaplněná monstry. Poněkud paradoxní je, že jsem hru hrál a dohrál ještě dříve, než jsem vůbec viděl Hvězdné války, přesto mě setkání s Jabbou The Huttem nebo „Boby Fetem“ tehdy úplně odpálila. Mimochodem souboj s ním je jedním z nejdrsnějších „boss fightů,“, jaké jsem kdy absolvoval.
