RECENZE: Stranger of Paradise ukazuje původ ságy Final Fantasy

Série se v souls-like stylu vrací na samý začátek vyprávět trochu jiný příběh. Bude vás bavit ovšem jen za předpokladu, že přijmete její podivnost.

V roce 1987 se zrodila hvězdná série. Studiu Square se v té době nedařilo, hrozil bankrot. Hironobu Sakaguchi měl příslovečnou poslední šanci, jak prorazit. Projekt, kterému nikdo nevěřil, nazval Final Fantasy. Měla to být i jeho poslední fantazie. To se ovšem nestalo – značka se stala legendou.

Teď, po pětatřiceti letech má sáhodlouhá série na kontě už i VR simulátor rybaření, řadu remasterů, remake a obrovskou základnu oddaných fanoušků. K prvnímu dílu se značka vrací v novém spin-offu, prequelu série nazvaném Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin. Prequel, oslavující třicet pět let značky, se nechává unášet na stále populárnější vlně souls-like žánru.

Návrat do starých kulis

Pro hráče prvního dílu ságy nebude příběh ani zasazení neznámou. Jak podtitul napovídá, jde o původ Final Fantasy. Vrátíte se do pohádkového království Cornelia. Navštívíte povědomá místa a potkáte i staré známé. Premisa příběhu se také příliš nemění. Cornelia je sužována Chaosem, který vystrkuje své neforemné drápky. Zatíná je čím dál tím hlouběji do mírumilovného království. Dobrodruzi Jack, Ash a Jed přispěchali jako správní rytíři v blyštivé zbroji na pomoc. Musí pobít co nejvíc přisluhovačů Chaose a získat všechny magické krystaly, aby nastolili novou éru prosperity. Vždyť staré proroctví je jasné – válečníci světla zachrání svět. Tak hurá do toho?

Stranger of Paradise by prvních asi patnáct hodin jedničku s hvězdičkou za dobrý příběh nedostal. Jde o čistokrevné béčko s tupými dialogy a diskutabilním chováním postav. Jack je typický jednodušší hrdina. Považuje se za válečníka světla. Nechce nic jiného než porazit Chaose a dává to najevo snad v každé drsňácké replice, kterou pronese. Ostatní z jeho party jsou stejně ploší a nevýrazní. Hlavní motivací k hraní ze začátku není nic jiného než zábavný soubojový systém.

Teprve asi po patnácti hodinách hraní dojde ke zlomu. Příběh nabere na nečekaných obrátkách. Strhne vás na pamětihodnou, osudovou jízdu trvající do samého konce. Celá story je těsně svázána s událostmi prvního dílu. Znát původní Final Fantasy z roku 1987 je žádoucí, jinak se v příběhu pravděpodobně ztratíte. Pokud by autoři lépe uměli pracovat s charaktery postav, byl by výsledný dojem ještě lepší.

Final Souls

Přijít hře na chuť může trvat. Stranger of Paradise je v jistých ohledech krokem zpět ke starým pořádkům. Jak z kraje naivním příběhem a dialogy, tak uchopením hratelnosti a level designu. Někdy se zdá, že jde o tvůrčí vizi vzdát hold třicet let staré sérii, jindy o šetření rozpočtem. V RPG populární open world mění za řadu na sebe nenavazujících úrovní, do kterých cestujete z mapy světa. Od dění i světa se cítíte odtržení, izolovaní, jako v nějaké strategii než akčním RPG. Stranger of Paradise je skoro lineární. Hlavní i vedlejší mise jsou podle jedné šablony, vždy zakončeny bossem.

RPG systém se omezuje na stromy dovedností (jobs) a správu výbavy. Dokonce ani nepovinné rozhovory s NPC zde nejsou řešeny tradičně. Dialogy lze vést pouze s pár lidmi, a to jen z mapy světa. Slovní spojení: „divné rozhodnutí vývojářů“ bych v případě popisu Stranger of Paradise mohl používat často. Přes počáteční konsternaci jsem však čím dál tím víc hře přicházel na chuť. I tak si myslím, že Stranger of Paradise bude jedna z těch her, které publikum rozdělí. Je třeba přijmout její podivnost.

Na oko jde o klasické third person akční RPG. Souboje probíhají v reálném čase. Jsou tu i zajímavé nuance typické pro sérii Final Fantasy. Souls-like elementy se projevují v misích. Na každém z checkpointů – v úrovních je jich rozmístěno hned několik – doplníte zdraví, speciální energii MP a můžete udělovat body do stromů dovedností – jobs. Systém jobs je pro sérii Final Fantasy stěžejní, nechybí ani zde. V momentě, kdy checkpoint použijete nebo zemřete, se lokace zresetuje a pobitá monstra začnou opět pobíhat po svých stanovištích. Hra ale odpouští víc než tituly od FromSoftware.

Co váš skon znatelně ovlivní, je nahromaděné množství MP. Používá se na speciální útoky, schopnosti a kouzla. Z MP vám podle zvolené obtížnosti po každé smrti kousek ubude. Netýká se nejnižší obtížnosti, kde energie neubývá vůbec. Pohyb po úrovních vám ulehčí celkem smysluplně a hojně umístěné zkratky. Rozumné je hrát aspoň na střední obtížnost. Vyšší obtížnost znamená i větší odměny. Do odehraných misí se můžete kdykoli vrátit a obtížnost navýšit. Po dokončení hry, zhruba dvacet pět až třicet hodin, pokud jdete hlavně po příběhové linii, se odemkne nová obtížnost Chaos. Zpřístupní se vám i speciální strom dovedností, do úrovní přibude super silný loot a nové možnosti. Chaosovi můžete nakopat zadnice i v kooperaci s dvěma hráči. Endgame je vyřešen dobře a herní doba se tak natáhne na neurčito.

MP nejen že doplňujete, ale i navyšujete kapacitu. MP doplníte snadno – přetáhnete pár monster po hlavě. Pokud ale chcete kapacitu zvýšit, musíte nepříteli vyčerpat Break Gauge – ukazatel výdrže každého nepřítele. Po vyčerpání je protivník omráčen a svolný k zakončovacímu úderu Soul Burst. Pouze použitím Soul Burst si zvýšíte kapacitu MP. Zakončovací úder zároveň všechny nepřátele v dosahu na krátký moment ochromí, čehož můžete využít k dalšímu drtivému útoku.

Systém se dá trochu připodobnit k Returnal. Čím víc za jeden cyklus bojujete, tím silnější se stáváte. Dvakrát si rozmyslíte, zda půjdete na těžkého bosse s minimem energie v záloze. Raději předtím pobijete pár nepřátel a nashromáždíte MP na účinná komba a kouzla.

Kromě tradičního krytí má Jack k ruce i Soul Shield, kterým lze odrazit nebo dokonce absorbovat některé útoky. Absorbované útoky je možné poté použít k protiútoku. Například poslat zpět firebally. Každý nepřítel má nějakou slabinu: může to být zbraň, která přesně zasáhne jeho citlivé místo a rychleji mu srazí Break Gauge, nebo kouzlo, proti kterému má slabou rezistenci. Pokud vám nějaká úroveň vyloženě nejde, většinou pomůže trochu změnit přiřazené jobs a zbraně. Hra to přímo vyžaduje a vaši všestrannost odměňuje.

Stromů dovedností (jobs) je hodně. Každý vyžaduje jiný herní styl. Aktivní můžete mít vždy dva. Z počátku se jobs zaměřují úzce na jedinou zbraň a techniku, ale s odemykáním stromů dovedností si otevíráte i nové všestrannější a silnější jobs – ovlivňují styl, bojová komba i kouzla. Komba si manuálně přiřazujete ke kombinaci tlačítek. Útoky lze řetězit, což je spektakulární podívaná, ještě umocněná kvalitní haptickou odezvou u DualSense. Ve výbavě nechybí palcáty, kopí, katany ani ikonické předimenzované meče nebo sekyry.

Souboje jsou frenetičtější, než je v souls žánru zvykem. Na záchranu světa nejste sami, ku pomoci jsou vám dva z vybraných parťáků řízených umělou inteligencí. Těm můžete měnit jobs i vybavení. Jsou plně autonomní. Vy jen udělujete příkaz, kdy mají aktivovat svou speciální schopnost.

Méně je někdy více

Autoři razí heslo „čím více, tím lépe“. To má pozitivní i negativní dopady. Pozitivní je, že prakticky co pár minut získáte nový skill point nebo lepší vybavení. Hra tak nemá moc šanci sklouznout k nudě. Ale autoři to trochu přehání s množstvím lootu – zhruba jeden plný kamion zbraní a brnění za misi. Inventář je limitován na pět set položek. I když se to zdá jako hromada místa, tak čtvrtinu času v misích strávíte vyzobáváním nepotřebného harampádí z přeplněného inventáře. Možnost si vybavení uskladnit máte pouze u checkpointů. Vzácnější zbraně i brnění mají i afinitu k jobs. Čím vyšší afinitu máte, tím víc bonusů k zvolenému jobu.

Že hra bere inspiraci v klasikách od FromSoftware, vážně poznáte u prvního hlavního bosse. I na střední obtížnost je to nezměrná osina v řiti. Kromě četných elementálních útoků ovládá i schopnost regenerace a pokořit ho jde pouze tak, že mu vyčerpáte Break Gauge. Bossfighty, až na pár čestných výjimek, nejsou tak originální jako ve hrách od FromSoftware. Ale špatné nejsou.

Na obtížnosti přidává forma levelování – úroveň postavy se promítá převážně skrz vaši výbavu. Jobs vám rozvíjejí hlavně bojový set. To, co určuje úroveň postavy, jsou zbraně a vybavení. Úrovně vašeho vybavení jsou vždy pod úrovní nadcházející mise. Nedojde tak k nadlevelování. K trochu lepšímu vybavení si přijdete plněním vedlejších misí, kde je úroveň získaného vybavení aspoň o trochu vyšší. Vedlejší úkoly jsou ale často na tom samém místě, kde jste zrovna absolvovali misi hlavní. A zde se ukrývá i další slabší stránka hry.

Chudý level design

Ve hře navštívíte spoustu lokací – co hlavní mise, to nové prostředí, často inspirované oblastmi z celé série. Od pohádkového lesa přes zasněžené hory po útroby technicky vyspělých komplexů. O variabilitu prostředí nouze není. Levely jsou však prázdné. Chybí jim nápad a nějaký stěžejní prvek. Nejspíš to je záměr tvůrců – citují úrovně ze starších dílů a chtějí se jim co nejvíc přiblížit. Evokují tím však level-design z počátků 3D grafiky a prostředí působí lacině.

Interiéry jsou uniformní a fádní. V rozlehlejších lokacích jsem bloudil hodně, ne tolik kvůli komplikovanému level-designu, ale protože nešlo jeden koridor rozeznat od druhého. Ve hrách mám ve zvyku prozkoumat každý kout úrovně. I zde jste za zvědavost odměněni poklady. Chybí ale radost z objevování. Vracet se do stejného jednotvárného prostředí dvakrát po sobě se vám moc nechce.

Graficky je hra zastaralá, ale díky stylizaci to nebije tolik do očí. Hudba připomíná tvorbu Two Steps from Hell a výborně do hry sedí. U PS5 verze nechybí ani už tradiční dva grafické režimy, oba jsou svižné.

Rozporuplná oslava značky

Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin není jen návratem k prvnímu dílu, ale vzpomínkou na celou sérii. V mnoha ohledech hra působí zastaralým a divným dojmem. Pod nepříliš atraktivní fasádou se ale skrývá výborné akční RPG se souls-like prvky a zajímavým příběhem.