RECENZE: Xenoblade Chronicles jsou skvělé RPG, ale plýtvají hráčovým časem

Vylepšená edice jednoho z vůbec nejlepších japonských RPG vás tak uchvátí svým epickým příběhem a krásnou grafikou, že jí nejspíše odpustíte i obrovské množství dokola se opakujících soubojů a odbyté nepovinné questy.

Xenoblade Chronicles provází pověst jednoho z nejvíce nedoceněných titulů minulosti. Hra se sice v recenzích i od hráčů dočkala nadšených reakcí, ovšem nebylo jich tolik, kolik si jich asi zasloužila. A to přitom vyšla v průběhu let na dvou platformách. Premiéra na WII však přišla až v samotném závěru životního cyklu této hardwarově slabé konzole, pozdější port na handheld 3DS pak vypadal ještě o něco hůře. Krásy jednoho z nejoriginálnějších videoherních světů tak zůstaly z větší části nevyužity. Až v aktuální verzi pro Nintendo Switch si Xenoblade Chronicles můžete užít zcela bez kompromisů.

Xenoblade Chronicles nabízejí jeden z nejzajímavějších herních světů vůbec.

Japonská RPG jsou žánrem sama pro sebe, se západním významem tohoto termínu nemají mnoho společného. I v Xenoblade Chronicles samozřejmě máme partu outsiderů, ze kterých musíme vycepovat partu nebezpečných hrdinů, ovšem dynamika tohoto více než stohodinového kolosu spíše připomíná akční hry. Sice se celý odehrává na rozlehlých otevřených mapách, ovšem kromě působivých vyhlídek tu můžeme jen pobíhat a mlátit se s neustále se regenerujícími monstry. Průzkum okolí a plnění nepovinných questů, tedy koření každého RPG, tu v podstatě chybí.

Svět hry je situován na těla gigantických titánů, kteří zůstali na věky zamrznutí v nedokončeném souboji. Hlavní hrdina Shulk pokojně žije se svými blízkými zhruba někde v oblasti kolenou titána Bionise, po útoku nepřátelských robotů z Mechonise se však rozhodne celý tento neobvyklý svět prozkoumat a pomstít se za vraždu přítelkyně Fiory. Pomocníkem mu je věrný kamarád Reyn a především mocný meč Monado, díky kterému dostává Shulk možnost nahlížet do budoucnosti.

Postavy sice vypadají dětsky, příběh je ale dospělý.

Z počátku jednoduchá příběhová linka se postupně komplikuje, a jak už tak bývá v japonských hrách zvykem, nešetří se v ní přepjatými emocemi. Navzdory tomu, že všechny postavy vypadají tak mladě, že by jim v hospodě ještě odmítli nalít, vedou nadmíru dospělé dialogy.

Pokud je pro vás realističnost a uvěřitelnost světa i emocí podmínkou kvalitní zábavy, tak se Xenoblade Chronicles vyhněte obloukem. Ti ostatní se mohou těšit na epický příběh plný zvratů, který si v ničem nezadá například se slavnější ságou Final Fantasy. Příběh je ve své podstatě tíživý, najdou se ale i momenty, které obměkčí i to nejvíc cynické srdce. Jedním z hrdinů, které si budete moci přidat do party, je například roztomilá a věčně hladová příšerka Riky, která vypadá trochu jako Pikachu.

Bohužel, všechny ostatní aspekty mimo hlavní dějovou linku jako by autory obtěžovaly a tak je hra plná nudné vaty. Obzvláště patrné je to u nepovinných questů, jejichž zadání se zpravidla vejde na dva řádky a jde v nich vždy jen o to někoho zabít nebo něco najít. Jsou jich stovky, svojí strukturou připomínají stará MMORPG a jsou navzájem k nerozlišení. Plnit je přitom musíte, protože bez pravidelného přísunu zkušeností vám brzy nepřátelé přerostou přes hlavu.

Questů jsou k dispozici stovky, jejich zpracování je však vyloženě odbyté.

V jednom z několika centrálních hubů mi trvalo plnou hodinu, než jsem vysbíral všechny vykřičníky na mapě, které označují zadání nepovinných misí. A to jsem už jejich zadání ani nečetl, protože jsou naprosto bezobsažná.

Vývojáři se s tím vskutku nemazlí a jedna postava vám třeba zadá hned čtyři úkoly najednou stylem: „Ahoj, já jsem Bob a potřebuji zabít pět létajících ryb, deset obřích pavouků, čtyři roboty a jednoho ducha.“ Jediné pozitivum tohoto systému je snad jen to, že se po splnění questu už k zadavateli většinou ani nemusíte vracet, svoji odměnu dostanete přímo na bitevním poli.

Druhým kontroverzním bodem, kvůli kterému hru navzdory vysokému hodnocení rozhodně nemůžu doporučit každému, jsou souboje. Vývojáři zvolili poměrně originální systém, který ze všeho nejvíce připomíná mobilní „idle“ hry. Při střetu s nepřítelem totiž vaše postavy bojují automaticky samy, hráč ovládá jen pohyb hlavní postavy a sem tam zakouzlí nějakou superschopnost, která se poté několik vteřin dobíjí.

Ano, celý systém je v reálu přece jen trochu komplikovanější tím, že velikost uděleného zranění se počítá s ohledem na vzájemnou pozici bojujících, proti některým druhům nepřátel jsou pak některé schopnosti neúčinné. Celkově ale boje nejsou o hráčově umění, ale jen o statistikách, což se bohužel velice brzy stane stereotypní a únavné. Párkrát jsem se dokonce přistihl, že při soubojích se slabšími nepřáteli odkládám ovladač z rukou a nechám umělou inteligenci bojovat samotnou. Sice to pak trvá o něco déle, ale žádné nebezpečí u toho nehrozí. I v případě hráčovi smrti se totiž nic neděje, o žádné zkušenosti ani vybavení nepřijdete, jen se vrátíte na poslední checkpoint.

Souboje jsou zmatečné a v podstatě se hrají samy.

Jedinou pochvalu, kterou tak vůči soubojům mám, je fakt, že nejde o náhodná setkání, jak je v japonských RPG často zvykem, a v případě potřeby se dá většině z nich vyhnout.

Uvědomuji si, že ode mě zatím na adresu Xenoblade Chronicles zněla spíše kritika, jenže takové už prostě japonské hry jsou. Některá designová rozhodnutí působí zastarale, každá hodina nudy je ale zase vykoupena velkolepou scénou, která nemá v západní produkci obdoby. Tím hlavním tahákem hry je specifická atmosféra, která v dnešní mainstreamové produkci působí jako polití živou vodou.

Titánovo tělo, po jehož povrchu celou dobu běháte, nabízí jednu z nejúchvatnějších krajin, jakou jsem kdy v nějaké hře viděl, všechny ty visuté cestičky trčící v prostoru vyloženě vybízí ke kochání. Když si odmyslíme dříve zmíněnou vatu, hra vás nepřestane překvapovat ani po desítkách hodin, které v ní strávíte, a pokud vás chytne, může jich být klidně dvě stě. Kdo totiž chce, může se věnovat stavbě vlastní kolonie či vylepšování vztahů mezi spolubojovníky, bohužel to ale znamená další dlouhé hodiny „grindování“.

Definitivní edice kromě vylepšené grafiky a hudby nabízí i jednu novou kapitolu, odehrávající se rok po událostech původního příběhu. Jde do ní vstoupit samostatně hned od začátku a je docela fajn, jen kvůli ní se však investice do hry rozhodně nevyplatí.

Xenoblade Chronicles jsou skvělým JRPG, ať už jste veterán žánru, nebo úplný nováček. Nabízí úplně jiný druh zážitku oproti tomu, co známe z většiny ostatních RPG, a pokud máte trpělivost a nevadí vám umělé zdržování příběhu, nemůžete sáhnout vedle.