Vánoce jsou za námi, ti nejhodnější z vás možná pod stromečkem nalezli některou z variant zařízení pro virtuální realitu, jiní možná teprve čekají na nějaké ty slevy. Ať už je tomu ale jakkoli, možná vám přijde vhod několik poznatků, rad a tipů, které jsme v posledních měsících nasbírali. Věřte nám, ne každou chybu si musíte vyzkoušet na vlastní kůži, abyste se jí mohli sami vyhnout.
Pozor na dráty!
Konečně zařízení, které dodá vašemu obýváku ten správný šmrnc!
Že současná technologie neumožňuje dostatečně rychlý přenos obrovského objemu dat nutných pro plynulé využívání virtuální reality bezdrátově, je dobře známá skutečnost. Nic vás ale nepřipraví na množství drátů, které je ve skutečnosti potřeba. Speciální kamera, zdroj, datové kabely odněkud někam, sluchátka...
Už jen samotné zapojení je poprvé práce na pár desítek minut, o omezení pohybu s helmou na hlavě ani nemluvě (zapomeňte, že byste se při pohybu ve VR opravdu skutečně fyzicky otáčeli) – to jsou vlastnosti, s kterými dopředu zřejmě počítáte. Jenže v momentě, kdy helmu sundáte, problémy nekončí. Vezměte si takovou PS VR.
Spousta lidí má konzoli v obýváku, kde si můžou plně užívat pohodlí gauče a velikou úhlopříčku. Jenže najednou z malé decentní černé krabičky, do té doby nenápadně schované v televizním stolku, vedou stohy neposedně se kroutících kabelů k extrémně neskladné, křehké a především bílé (!) helmě. Jestli vám dosud manželka hraní se skřípěním zubů tolerovala, garantuju vám, že tohle vám jen tak neodpustí. Na myšlenku, že prostě po hraní helmu odpojíte a vrátíte vše do původního stavu, zapomeňte. Víc času byste strávili propojováním kabelů než samotným hraním.
Kocovina na druhou
Pořád lepší virtuální realita než si v opilosti pokecat na Facebooku.
Reakce těla na tzv. nemoc z pohybu je silně individuální, dnešní generace přileb už je ale do značné míry odladěná a je jen minimální pravděpodobnost, že byste to vůbec „nedali.“ Čemu se však za každou cenu vyhněte, je vstup do digitálních krajin pod vlivem alkoholických či jiných psychiku ovlivňujících substancí. Lidský organismus má s ukočírováním falešného pocitu z pohybu dost práce i bez toho, abyste mu to ještě více ztěžovali.
Jedno dvě piva či sklenky vína nejsou samozřejmě problém, s několika panáky v krvi už si koledujete o nějakou tu nepříjemnost. Ač jsem po několikahodinovém posezení v hospodě přišel domů vcelku v použitelném stavu, po nasazení helmy se můj smysl pro rovnováhu úplně rozbil a i samotné sezení na židli byl najednou problém. Doba, kterou jsem ve virtuální realitě dokázal bez nepříjemných průvodních pocitů strávit, se smrskla z cca hodiny na maximálně deset minut. Dříve nepoznaný nutkavý pocit ke zvracení byl pak jen dalším nevítaným bonusem. A zatímco helma VIVE od firmy HTC patří na trhu k těm vůbec nejlepším řešením, co se týče kombinace zkratek VR a THC, asi bych to shrnul s tím, že v tomto případě není příliš o co stát.
Všichni pryč!
Tak přesně takhle při hraní nevypadáte.
To největší kouzlo (a také potenciální nebezpečí) virtuální reality tkví v naprostém odstřižení od okolního světa. Ze dva měsíce nevyluxované místnosti plné neumytého nádobí a špinavého prádla jste během okamžiku přesunuti do fantaskních světů, v nichž neexistuje žádné omezení. Pokud si kolem sebe uděláte dostatek manévrovacího prostoru a vytočíte na sluchátkách volume pořádně doprava, můžete se nechat úplně unést.
Ideální by však bylo, abyste si zážitek vychutnali o samotě. Na všech propagačních obrázcích si sice mladí krásní lidé s oduševnělým úsměvem užívají takřka orgasmickou zábavu, ve skutečnosti se musíte smířit s tím, že během hraní vypadáte jako debil s tupým výrazem a slinou odkapávající z koutku.
Tyranosauři z Robinsona? Zombies z Resident Evila? Ne, nejvíc nás během hraní vyděsilo tohle kotě.
Ještě horší je ale nečekané vyrušení z obyčejného světa smrtelníků, které vás může naprosto vykolejit. Pokud máte doma nějakého mazlíčka, ujistěte se, že jste ho dobře zavřeli. Zatímco při hraní Robinsona nalétávající moucha zajímavě doplnila atmosféru divoké džungle, nečekaný skok naší kočky do klína mi způsobil menší infarkt.
Naštěstí jsem se tak lekl, že se neaktivoval klasický obranný reflex velící mrštit cizím předmětem co nejdál od sebe. Což by u helmy za desítky tisíc ani u půlročního kotěte nedopadlo dobře.
Já tady nejsem sám, já si tu tak... hraju
Náhražka skutečného sexu je virtuální realitě stejně tak „dokonalá“, jako ve filmu Demolition Man.
Jestli má někdo skutečně potenciál dostat VR mezi širokou veřejnost, tak to nejsou výrobci her, ale pornoprůmysl. Je to smutné, ale je to právě neodmyslitelná lidská touha po neřestech, která má na svědomí rychlé rozšíření nových věcí, ať už se bavíme o VHS kazetách, internetu, telefonech s vibrací anebo blu-ray discích.
Jasně, primární důvod pro případnou koupi helmy bude určitě jiný, ale když už to doma je, tak proč to nezkusit, že? Inu, několik pádných důvodů vám nyní předestřu. Tím nejzjevnějším je samozřejmě fakt, že s helmou na hlavě a kalhoty u kolen se v případě nenadálého vyrušení asi těžko budete vymlouvat, že si jen vytahujete z třísel klíště. Větším problémem je poměrně chudá nabídka dostupných 360° videí, která navíc patří jen mezi ty nejmainstreamovější žánry. Pokud vás tedy neberou herečky, které vypadají ještě uměleji než ty, které známe z her, asi si nevyberete.
No a i kdyby se nakonec vše podařilo jak má, tak si uvědomíte, že jste papírové kapesníky nechali ležet mimo dosah a abyste se k nim dostali, musíte si nejprve sundat z obličeje virtuální helmu. (V tomto bodě bych rád uklidnil kolegy, obzvláště ty, kteří si redakční helmu půjčovali až po mě, že výše uvedené informace jsou podloženy důkladnou internetovou rešerší, nikoli vlastními zkušenostmi). Že by si lidé ukájeli své potřeby ve virtuálnu, a skutečný sex je už nezajímal, se ještě dlouho bát nemusíme.
A nechceš jít radši ven?
Patřím ke generaci, která vyrůstala na filmech jako Trávníkář nebo Tron a ukázky experimentální přilby VFX1 jí nedaly spát. Nasadit si po dvaceti letech funkční helmu na hlavu a být skutečně „tam“ bylo splněním dětského snu. Když jsem to pak svým nerdským přátelům vyprávěl, pomalu jsem si mohl začít psát pořadník, v jakém se u mě budou návštěvy točit. Bláhově jsem tak propadl dojmu, že jde o velkou věc, která prostě a jednoduše musí zajímat každého. A víte co? Nezajímá.
Pod rozpačitými pohledy kolegů z práce jsem si připadal, jako kdybych si v krabici přinesl půlmetrové dildo, mámino povzdechnutí, že „z toho snad nikdy
nevyroste“ už jsem neslyšel tak alespoň deset let. Ale ani samotné vyzkoušení neudělalo na spoustu lidí žádný dojem. „Jak je to ještě dlouhé?“ ptá se mě žena v tom nejdramatičtějším okamžiku, kdy jí lidožravý bílý žralok cupuje potápěčskou klec. „Dobrý no, a nepudem na pivo?“ končí po necelé hodině herní seanci kamarád. Virtuální realitu v tuto chvíli můžeme skutečně doporučit jen těm největším technologickým nadšencům, kterým ke štěstí stačí jen ten pocit, že už je to konečně tady a funguje to. Všichni ostatní si ale můžou ještě v klidu počkat, než bude k dispozici adekvátní obsah.
