Nejprve trocha suchých faktů: jsou to už necelé čtyři měsíce od chvíle, co vyšlo No Man’s Sky. Nesmírně ambiciózní titul, který sliboval prakticky nekonečný herní vesmír, v němž můžete libovolně navštěvovat a prozkoumávat triliony originálních planet, každý se specifickou faunou a florou. Přestože tuhle zásadní myšlenku hra dokázala naplnit, nešlo o nijak zvlášť zábavný titul a v recenzích za to hra dostala spíš jen lehce nadprůměrná hodnocení. Potud asi nic zvláštního - někdy se zkrátka hra povede, jindy ne, tak to prostě na světě chodí.
To, co odlišuje NMS od ostatních zklamání (kupříkladu Mafie 3, ať nemusíme chodit daleko do minulosti), je nebývalá vlna odporu, která se po vydání zvedla a ze Seana Murreyho, šéfa Hello Games, udělala rázem veřejného nepřítele č.1. Je to však zasloužené?
Přehnané ambice vs. realita
Situace na první pohled vypadá jednoduše. Internet je plný videí, na nichž Sean Murray prokazatelně slibuje vlastnosti, které ve finální hře nakonec nejsou. Jde ale opravdu o lež a podvod?
Tak za prvé, NMS je nesmírně originální projekt. Zatímco u jiných titulů stačí v traileru zatřást poprsím a publikum vstává v ovacích ze sedadel, protože u pokračování s číslovkou v názvu už tak nějak všichni vědí, co očekávat, hra, jejíž pointou je objevovat zapadlé kouty nekonečné galaxie, na to musí jít jinak.
V Zaklínači mám nahráno přes 50 hodin a podobnou scénu jsem neviděl. Vrátí mi někdo peníze?
Původní trailer obsahuje procházku po cizím světě, plné různorodé fauny a flory a poté krátký průlet vesmírem s plynulým přistáním na jiné planetě. Tedy věci, které ve finální verzi bez debaty jsou. Že to vše vypadá daleko lépe než o dva roky později v plné hře? Tak to u trailerů bývá a týká se to třeba i jinak dokonalého Zaklínače 3.
Vývoj her je dlouhý a náročný proces, který původní myšlenku často zásadním způsobem modifikuje. Od léta 2014, kdy byla hra oficiálně oznámena, uplynuly dva roky a jednoduše se ukázalo, že původní sen byl až příliš velikášský. A tak se muselo škrtat. Seznam věcí, které byly prokazatelně slíbeny a ve hře chybí, je opravdu dlouhý, z nedávné žaloby proti tvůrcům vybírám namátkou věci, které ve hře přes původní sliby nejsou: tekoucí voda, rozdíly v chování jednotlivých druhů zvířat nebo třeba možnost narazit s raketou do země.
Otázka ovšem zní: kdyby tyto věci byly dodělané, měli bychom tu opravdu lepší hru? Jistěže ne, problém NMS je především v nedostatku smysluplných aktivit a repetitivním obsahu, nikoli v tom, že raketky na propagačních screenshotech vypadají jinak a létají ve formacích.
O kolik procent by se asi tak zvedlo průměrné hodnocení, kdyby bylo možné přistávat na jednotlivých asteroidech? Kolik lidí zahodilo hru jen kvůli tomu, že není možné hackovat zamčené dveře, jak bylo slibováno? Troufám si tvrdit, že odpověď se blíží nule, protože ani jedna z věcí uvedených na stránce onemanslie.info neřeší samotné jádro problému.
Ten nejhlasitěji kritizovaný problém, tedy nemožnost setkat se ve vesmíru s jinými hráči, je pak jen nepochopení samotné filosofie hry. Představa, že se po práci setkáme s Fandou od vedle pod stromem na jednom z 18 trilionů světů, je bláhová sama o sobě, a to se ani nemusíme trápit představou, co byste tam v takto navržené hře chtěli vlastně společně dělat. Ano, určitě na tom má vinu i nedostatečná komunikace ze strany vydavatelů a Sean Murray na takto položenou otázku neměl odpovídat tak, jak odpověděl. Jenže se často zapomíná, že po onom prokletém „ano“ následovalo také „ale“ a vysvětlení výše uvedeného. Kdo od NMS čekal multiplayerové hody, prostě neposlouchal dobře.
Hype škodí všem
A tak se také stalo: Sean Murray si vzal vaše peníze a už nic neříká.
NMS provázel tak obrovský hype, až se zapomnělo, že je to malá nezávislá hra od patnáctičlenného týmu. Pro srovnání: takové Destiny dělaly stovky lidí, a to šlo v jádru jen o obyčejnou střílečku. Bylo snadné propadnout dojmu, že NMS bude nejlepší hrou všech dob, ale to je přeci samotným smyslem reklamy.
Lhát by se samozřejmě nemělo, ale jistá míra ostražitosti by měla být nezbytností i na straně nakupujících. Že žvanec v mekáči nebude vypadat jako na propagačních obrázcích, ví i malé dítě, stejně jako fakt, že nákup jakéhokoli parfému z něj automaticky neudělá sexuální mašinu. Proč tedy všichni automaticky očekávali, že první velká hra nezávislého týmu hned přepíše dějiny?
Na internetu se jako projev nadšení často používá věta „Shut up and take my money“ (Drž hubu a vezmi si mé peníze), poslední dobou ale mám pocit, že nejde o nadsázku, ale o běžný model spotřebitelského chování. Chápu rozladěnost mnoha zákazníků, kteří vyhodili osmnáct stovek za něco, co neodpovídá jejich představám.
Sean Murray
Kdyby si však počkali pár dní na recenze a nekupovali zajíce v pytli, nemuseli by se teď vztekat. Alespoň tedy většina, protože hry nejsou jako sušenky v obchodě, jejichž složení bychom mohli podrobně analyzovat z údajů na obalu. Nákup hry je vždycky tak trochu riziko a dříve nebo později se spálí každý.
Mimochodem u kauzy NMS se zapomíná, že tu existuje nezanedbatelná skupina lidí, kteří u hry strávili několik desítek hodin zábavy a pro něž tedy i ona tolik kritizovaná AAA cenovka byla vcelku odpovídající.
Naiva, nebo lhář?
Čtyři miliony dolarů vybraných od fanoušků prošustrovaných na ubohou 2D arkádu? Seems legit.
Měl jsem tu čest setkat se s Seanem Murrayem osobně na uzavřené prezentaci na loňské E3. Byl to jeden z mála vystupujících, který nevypadal jako umělohmotný panák, ale jako člověk, který si žije svůj sen tím, že může pracovat na vysněné hře. Na prezentaci padlo mnoho informací a ani jedna z nich nebyla z dnešního pohledu nepravdivá (až na možnost pojmenovávat planety po lidských genitáliích, ale to bude spíš vinou ratingových agentur).
Věřím, že postupný odklon od původní vize oplakal Sean více než všichni potenciální fanoušci, ale je potřeba důkladně rozlišovat mezi naivitou a vědomou lží. A i kdyby to tak bylo, musím se znovu ptát, proč to odnesl zrovna Sean Murray a ne třeba Keiji Inafune, který se letos podepsal pod dva naprosté debakly. Mighty No. 9 ani reCore přitom nejsou víc než hloupé skákačky, kterých jsme za posledních deset let viděli stovky.
Celá kauza kolem No Man’s Sky je prostě zbytečně hysterická a nedokazuje nic jiného, než že reklama je cílená především na blbce, a právě proto je tak úspěšná. Jak řekl pro časopis Full Moon kytarista kapely 65daysofstatic, která za svůj soundtrack ke hře na rozdíl od Hello Games sklízí jen ovace:
„Žádná hra by nemohla dostát očekáváním, které No Man’s Sky vzbudil. Chápu, proč se to některým lidem nelíbí, ale jsem dost zklamán z míry nenávisti, která se snáší na malou nezávislou herní společnost. Pokud žiješ v takovém životním luxusu, kde tě nejvíc rozzuří to, že nějaká hra slíbila multiplayer, ale nakonec ho nemá, tak by ses měl nad sebou zamyslet. Je to jen videohra. Na někoho padají bomby, víme? Klídek.“
Trailer na hru z roku 2014
