Poznávacím znamením bývá nekompromisní obtížnost a smrt, kvůli které přijdete o veškerý postup. V žánru se ostatně inspirovalo i první Diablo, které však od smrti jako definitivního konce upustilo. Dovednosti i úroveň si postava zachovávala a předměty bylo možné získat, když hráč došel k vlastní mrtvole.
Autoři žánru Michael Toy, Glenn Wichman a Ken Arnold navíc na letošní akci věnované roguelike hrám prohlásili, že řadě stávajících vývojářů uniká pointa.
„Když lidé hovoří o permanentní smrti, označují nás za kruté. Myslí si, že cílem byla extra obtížná hra. Ale permanentní smrt je jen o tom, aby vaše volby měly skutečný dopad,“ řekl Wichman podle serveru Kotaku.
Pokud člověk před rozhodnutím může hru uložit a zjistí, že jeho volba měla tragické následky, přestává na rozhodnutí záležet.
„To byl důvod, proč žádné rozhodnutí nemůžete vzít zpět. Permanentní smrt není vhodný název. Všichni proto dostanete domácí úkol. Vymyslete lepší označení,“ vzkázal Wichman publiku.
Obrázek z modernější hry Brogue, která spadá do žánru roguelike.
„Cílem je větší pohroužení do hry. A to tím, že na věcech záleží. Nechtěli jsme hráče mučit. Skutečnou motivací byla větší zábavnost,“ dodává spoluautor Michael Toy.
K dobové popularitě hry Rogue značnou měrou přispěl fakt, že byla od roku 1984 součástí operačního systému BSD Unix. „Naše hra byla jako Hledač min pro Unix,“ dodává Toy. Klasické roguelike tituly ostatně využívají primitivní grafiku, kterou však kompenzují nezvykle propracovanou herní náplní.
„Permanentní smrt dává volbám váhu. A zkoušet to znovu lze jen do určité míry. Významnou součástí žánru je totiž náhodné generování řady proměnných při startu nové hry. Vygenerování mapy je jen základem. Mění se například i vlastnosti identicky pojmenovaných svitků či lahviček stejné barvy,“ napsali jsme v článku, který žánr roguelike přibližuje (více o tématu).
