Americkou pouští prosvištěl průměrnou rychlostí skoro 1228 kilometrů v hodině.
Britští tvůrci vozu Thrust SuperSonic k pohonu svého speciálu použili pár leteckých turbín ze stíhacích letounů britského námořního letectva. Hranici zvuku překonal vůz v poušti Black Rock v americkém státu Nevada už 13. října 1997. Rekord však nemohl být uznán, protože stroj neodstartoval do druhé jízdy po maximálně hodinové pauze, jak to vyžadují pravidla.
Thrust SuperSonic Car (SSC) překonal pozemní rychlostní rekord 15. října 1997 poblíž Gerlachu v poušti Black Rock v Nevadě v USA. Jel průměrnou rychlostí 1227 kilometrů za hodinu (km/h) – asi o 24 km/h rychleji než zvuk – ve dvou jízdách, které se odehrály hodinu po sobě. Vůz poháněly dva proudové motory ze stíhacího letounu. Britský tým Thrust SSC zahrnoval jezdce Andyho Greena a vedoucího týmu Richarda Nobleho; druhý jmenovaný držel pozemní rychlostní rekord od roku 1983.
Za slunečného rána 15. října usedl pětatřicetiletý Green do kokpitu znovu. Proudové motory Rolls-Royce Spey, které při plném výkonu spotřebovávaly přes 18 litrů leteckého petroleje za sekundu, udělily vozu dechberoucí rychlost, provázenou charakteristickým třeskem v okamžiku překonání hranice zvuku.
Oficiální rekord, který se vypočítává jako průměr obou jízd, měl hodnotu 1223,657 kilometru v hodině na letmém kilometru, a 1227,985 kilometru za hodinu na letmé míli. Greenovu týmu se tak podařilo trumfnout do té doby nejrychlejší vůz planety Thrust2, jenž v říjnu 1983 dosáhl rychlosti 1019,468 kilometru v hodině. Z čela tabulky rychlostních rekordů Mezinárodní automobilové federace (FIA) se Greena a jeho Thrust SuperSonic dodnes nepodařilo sesadit.
