Jaroslav Simandl byl nejen výborný motocyklový jezdec a mechanik, ale také konstruktér. Už za německé okupace se v Jawě podílel na konstrukci legendárního péráku jako mistr v oddělení prototypů. Po válce spolu s Rudolfem Maškem založili v pohraničí malou nástrojářskou firmu a chtěli i nadále spolupracovat s Jawou. Ale Janečkova pankrácká továrna byla příliš vzdálená, a tak se rozhodli přestěhovat do bližšího Divišova.
Začínali v pěti lidech, ale záhy už měli dvacet zaměstnanců. Pak ovšem přišel komunistický převrat a všechno se měnilo. Ve firmě sice Simandl mohl zůstat i nadále, ale přestože dům na náměstí mu soudruzi zabavili, nedoplacenou hypotéku musel splácet dál.
Od prvních motorů ke světovým titulům
První myšlenka vybudovat v divišovské nástrojárně motocyklovou výrobu se datuje k podzimu roku 1949. Nápad vznikl v Londýně, na zpáteční cestě z Mezinárodní šestidenní soutěže, která se ten rok konala ve Walesu. Simandlův reprezentační kolega a také výborný plochodrážní jezdec Václav Stanislav ho totiž požádal o půjčku na koupi motoru Jap. On však odmítl. Nakonec se domluvili, že když si dokážou sehnat potřebné modely a formy, vyrobí Simandl doma motor sám. Než nasedli v Doveru na loď, už se přihlásili i další jezdci a slib zněl minimálně na výrobu čtyř motorů. Povedlo se a Jaroslav Simandl, kterému ovšem chybělo technické vzdělání, nakonec odevzdal pět motorů jezdcům Stanislavovi, Marhovi a Holubovi.
V následujícím roce už začal pro svého syna Jiřího připravovat silniční speciál vycházející ze čtyřdobého plochodrážního jednoválce a světlo světa spatřily další tři plochodrážní agregáty. Šlo skutečně o kopii britského Japu, jediný rozdíl byl, že na víčku magnetového řetězu vystřídalo červené písmeno S nápis Jap. Zaměstnanci si mezi sebou říkali, že malují esíčko a odtud byl jen krůček k novému názvu značky.
Nezůstalo však jen u plochodrážních a silničních motocyklů, ESO se orientovalo i na motokros. Čtyřdobé terénní stroje si získaly respekt a v Divišově se vyráběly mezi lety 1954 až 1963. Továrna zaměstnala vynikající jezdce své doby, největší hvězdou se stal Miloslav Souček a spolu s ním do továrního týmu nastoupili také Josef Hřebeček a Ervín Krajčovič. Na divišovských motocyklech se objevili i další známí terénáři, členové pražského vojenského motoristického oddílu Františka Mošny, Oldřich Klaudinger a čtyřnásobný vítěz Šestidenní Saša Klimt. Na motocyklu ESO začínal i pětinásobný vítěz Šestidenní a dlouholetý kapitán československého Trophy týmu Josef Fojtík. Na silnici pak v sedle divišovských strojů startovali vedle Jiřího Simandla také Jan Novosad nebo Miroslav Čada.
Samostatnou kapitolou zůstaly úspěchy na ploché dráze. Celá desetiletí se na světových oválech téměř neobjevovala jiná značka, jen ESO a později Jawa. Tituly mistrů světa pro Divišov vybojovali například Barry Brigs, Ivan Mauger, Ole Olsen a samozřejmě na těchto motocyklech jezdili i všichni domácí jezdci počínaje Antonínem Kasperem, Jiřím Štanclem, Antonínem Švábem a Milanem Špinkou, kteří s divišovským strojem získali v roce 1970 a 1974 tituly mistrů světa na ledu.
Z Divišova se v té době stalo hlavní město světové ploché dráhy. To už ovšem Jaroslav Simandl výrobě svých motocyklů jen přihlížel, po opakovaném infarktu se dále věnoval jen pěstování kaktusů a své zahrádce.
Sedmičky v životě divišovského konstruktéra
Na osudu Jaroslava Simandla vás možná zaujme, kolik důležitých životních okamžiků se odehrávalo v letech končících číslicí sedm. Narodil se v roce 1907, v roce 1927 například dokončil beztrestně IV. Motocyklovou soutěž na 1 000 km s motocyklem DKW 250. V roce 1937 se účastnil s novým modelem motokola Jawa Robot Soutěže Malou dohodou z Prahy přes Košice a Bukurešť do Bělehradu a absolvoval ji bez trestných bodů.
V roce 1947, jako čtyřicetiletý, byl členem československého vítězného Trophy týmu na první poválečné Šestidenní ve Zlíně. V tom samém roce se rozhodl založit nástrojářskou firmu, předchůdkyni divišovského ESA. V roce 1957 se v padesáti letech po třetím infarktu rozhodl ukončit svou motocyklovou kariéru. Zemřel v osmdesáti letech v roce 1987, a tak se jen o dva roky nedočkal společenských změn v naší zemi.
Vzpomínání ve středočeských Kochánkách
V sobotu 22. dubna 2017 počasí setkání fanoušků divišovských motocyklů příliš nepřálo. Přesto se uskutečnilo na místě k tomuto účelu přímo stvořeném. Už před třemi lety totiž založil Tomáš Lasák v Kochánkách poblíž Benátek nad Jizerou, v rodišti našeho motocyklového závodníka století, vzpomínkový park Františka Šťastného.
Zakladatel značky ESO Jaroslav Simandl se narodil právě před sto deseti lety, 24. dubna roku 1907.
Celý park je potom vedle silničáře Šťastného věnován i dalším našim bývalým závodníkům všech motocyklových disciplín. Najdete zde zasazené stromy se jmenovkami špičkových jezdců a fontánu borců, které vévodí slavná jména domácího motocyklového sportu.
A právě zde se pořadatelé rozhodli uctít 110. výročí narození Jaroslava Simandla. Pod jeden z rozkvetlých stromů umístili pamětní desku s jeho jménem. Poklonit se přijeli například i dlouholetý divišovský konstruktér Jaroslav Červinka, jeden z nejlepších motokrosařů naší historie Miloslav Souček nebo bývalý plochodrážník a také dlouholetý motocyklový funkcionář Miloslav Verner.
O program se postaral další Miloslav, publicista a autor několika knížek s motocyklovou tématikou Miloslav Straka. Nechyběla ani dcera Jaroslava Simandla a dvě vnoučata. Ve vytopené prosklené místnosti se promítaly záběry a fotografie z konstruktérova života a pamětníci vzpomínali na své zážitky s ním a divišovskou továrnou.
