"Tohle je můj kolega, učitel v autoškole," sedá si má instruktorka do auta a za ní mladý muž. "Odvezeme ho domů. Vezmem to po magistrále na Prahu 4," oznamuje mi. "A nemůžete bydlet někde jinde?" ptám se mladíka a rozjíždím se.
Cesta probíhá standardně, opakuju své obvyklé chyby, asi abych je nezapomněla. Za pokrok lze označit jedině to, že při změně kvaltu nejprve přimáčknu spojku k zemi a pak teprve zařadím. Dřív jsem to mnohokrát udělala souběžně a z vedlejšího sedadla se ozývalo zoufalé úpění nad nešťastným osudem převodovky.
Poprvé jedu přes Nuselský most, ale na kochání se krásami údolí není čas. Držím se v pravém pruhu a odmítám se z něj hnout. Naštěstí se blížíme k cíli a vysazujeme pasažéra nedaleko Kongresového centra. Myslím, že je rád.
Seriál: Z deníku řidičkyV našem miniseriále vám přinášíme zážitky řidičky, která se po 16 letech od získání řidičského průkazu a celkově 57 ujetých kilometrech rozhodla oživit své znalosti a v autoškole se přihlásila na kondiční jízdy. První díl seriálu si můžete přečíst zde. |
Trasa páté kondiční jízdy je celkem milosrdná, nepouštíme se moc do centra města, ale pohybujeme se uličkami jihovýchodní části Prahy. Takže semafory, jednosměrky a najednou kruháč! Můj první. Ujišťuji se: "Nemusím dávat blinkr, když tam vjíždím, že ne?" Učitelka přitakává a upozorňuje: "Hlavně ho zapněte, až budete vyjíždět."
Chvilku čekám, na kruháči je dost narváno, vplouvám tam a zase ven a ptám se: "Je to jeden pruh, nebo dva?" "Jeden, to byste tam měla středovou čáru. Když se budete držet pěkně uprostřed, nikdo se před vás nedostane."
Než se rozejdeme, dostávám domácí úkol. "Vezměte si oblíbeného plyšáka a vyjeďte někam úplně sama. Budete mít na koho mluvit, ale nikdo do toho nebude kecat vám. Uvidíte, že to zvládnete a budete zase jistější."
K samostatnému výletu jsem sbírala odvahu celou neděli. Chodila jsem okolo dokladů a klíčů položených na stole a zaháněla myšlenky na to, co by se stalo, kdyby... Nakonec jsem si řekla, že MUSÍM, když ta autoškola stojí takové peníze, a vyrazila jsem.
Na předním skle našeho auta se houpe plyšová okurka. Oznámila jsem jí, že si spolu uděláme výlet a po centimetrech se vyposouvala z garáže. Myslím, že jsem tam dvakrát šoupla čtyřku místo dvojky, než jsem se uklidnila, ale auto jelo. Než abych jednou odbočila doleva na hlavní ulici, dala jsem si to menšími uličkami pětkrát doprava, bylo to jistější.
Projela jsem světelnou křižovatku za naším domem, jíž jsem se vždycky strašně bála a vystoupala nahoru nad Beroun. Pravda, nebylo moc poznat, zda jsem v obci nebo ne, protože jsem pořád jela pod padesát, ale kam byste, milí řidiči, spěchali, vždyť je neděle.
Za obcí Koledník je taková vyhlídka. Zaparkovala jsem tam a volala partnerovi, aby mě ujistil, že přestože se auto hlasitě dožaduje nafty, já s ním domů ještě dojedu. "Tak natankuj, ne?" radí mi. Velmi chytré! uznávám a vyjadřuji obavu, že bych se ke stojanu netrefila.
Celkem pěkně se otáčím a sjíždím zpátky do města. Teď ještě vjet do garáže. A najednou jsem tam! Trochu šejdrem, ale vrata zavřít jdou. Domácí úkol splněn, na zadek auta obřadně lepím trojúhelníček se "zetkem". Jsem skoro řidička.
