"Vždy jsme věřili v přirozenou touhu člověka používat věci, které z každého úhlu pohledu představují to nejlepší, co lze vyrobit: to platí zvlášť pro automobil, ke kterému se život člověka stále hlouběji upíná," psal v roce 1980 Sergio Pininfarina v katalogu turínského autosalonu, když Ferrari Pinin představil.
A středa 26. října letošního roku je pro ferraristy jedním z nejvýznamnějších dnů, protože tento unikát najde nového majitele. Poslední říjnovou středu se totiž Ferrari Pinin Prototipo prodává v londýnské pobočce aukční síně RM Auctions. I přes svou výjimečnost už toto ferrari putuje nějakou dobu po garážích sběratelů a šéf maranellského muzea Ferrari asi jen tiše závidí. Pokud se aukce účastní, bude ho vítězství stát nějakých 14 až 16 milionů korun, na které se odhaduje dražební cena.
Letošek je ve znamení výprodejů těch nejzářivějších šperků automobilové historie. Aspoň z pohledu designu. Přebohatí milovníci aut letos byli na nákupech už při příležitosti přehlídky Concorso d'Eleganza di Villa d'Este, kde se dražilo šest vzácných prototypů od Bertoneho (o futuristických prototypech čtěte ZDE). Před měsícem bylo k mání unikátní BMW. O nejojetější studii čtete TADY
Když v roce 1980 představili na autosalonu v Turíně Pininfarinův prototyp, bylo to na oslavu padesáti let fungování tohoto slavného designstudia.
Stříbrné ferrari se dvěma páry dveří vzniklo na přání Sergia Pininfariny, který ho pojmenoval po svém otci, zakladateli studia Battistovi "Pinin" Farinovi. Návrh "narozeninového dortu" dostal na starosti designér Diego Ottina, na kterého dohlížel tehdejší šéf studia Leonardo Fioravanti. A oko jednoho z velikánů italského autodesignu bylo pozorné. Pinin dostal úžasně čisté a ladné linky - přísně geometrické s dokonalou péčí o vyváženost tvarů a hmot. Vznikla tak limuzína, která je bez diskuze hodna znaku Ferrari.
"Oslavy padesátého výročí byly ale hlavně příležitostí zkusit něco pamětihodného, vyrobit nejen pouhé estetické cvičení, ale prestižní vůz, o který se nikdo nepokusil," napsal v roce 1989 Lorenzo Ramaciotti, tehdejší šéfdesignér studia Pininfarina (v roce 2005 jej opustil po 32 letech) v knize Pininfarina Solitaires.
Když tento unikát dvou slavných jmen představili, byl prý Enzo Ferrari moc spokojený. Rafinovanost a designové vychytávky, které předběhly dobu, ale publikum příliš neohromily. Ne natolik, aby někdo začal uvažovat o výrobě něčeho podobného. Doba sportovně laděných limuzín měla teprve přijít, v té době navíc Fiat jako majitel maranellské automobilky investoval do úplně opačného konce nabídky - v mnoha ohledech také přelomového Una.
Kromě čtyřdveřové architektury (rozvor 2 745 mm) stojí za pozornost i designové libůstky Pininu: nízká kapota, okna zakrývající A a B sloupky a budící tak dojem, že sklo bez přerušení obepíná celou kabinu. Tehdejší převratnou specialitou byly takzvané multiparabolické světlomety, které pro koncept vyvinula firma Lucas a používaly tři čočky. Nebo stěrače, které se schovaly pod výklopný panel pro lepší aerodynamiku. A konečně originální ráfky s natočenými rameny, které předznamenaly dnešní mánii "turbinového" designu kol.
Každé ze čtyř sedadel se nastavovalo elektricky, tehdejší fascinace elektronikou, se promítla i do výbavy a pojetí interiéru. Uvnitř tak vládl minimalismus. Linky přístrojovky bez přerušení přetékají do dveří. Všimněte si také, že na celém autě není ani ždibec chromu, vnějšek je na ferrari netradičně stříbrný, vnitřek hnědočerný.
Pinin parkovalo třeba ve sbírce Jacquese Swaterse, bývalého pilota formule 1, který patří k velkým sběratelům všeho, co má spojitost se značkou založenou jeho přítelem Enzem Ferrarim. Koncept v původním stavu, jak se před 31 lety v Turíně představil - tedy bez motoru a další potřebné výzbroje - prodal v roce 2008 stávajícímu majiteli, který měl sen tento unikát rozjet.
Třicet let spícímu krasavci pak v roce 2010 vdechl život bývalý technický ředitel Ferrari Mauro Forghieri. K přední nápravě nastěhoval plochý pětilitrový dvanáctiválec z Ferrari 512 BB osazený karburátory Weber. K němu přidal pětistupňovou manuální převodovku z modelu 400GT, která posílá 360 koní k zadním kolům.
Tím práce nekončila, musela se navrhnout a vyrobit kompletní elektrovýstroj, stejně jako nádrž nebo chladič. Pinin ještě dostal nové nápravy a brzdy a v březnu 2010 mohl vyrazit. První kilometry si odbyl na opuštěném letišti poblíž Modeny.
