Nejprve prostrčí skrze mříže smyčku a jednoho z vyděšených psů, kteří se v kleci krčí, do ní chytne. Poté s pomocí provazu se psem několikrát mrští proti mřížím. Tolikrát, aby přestal výt, obvykle to trvá dlouhých a bolestivých deset minut.
Nakonec manžel paní Toeun z kambodžské provincie Kandal psa dorazí, jak popisuje server The Phnom Penh Post. Kladivem mu prorazí lebku. Jako ostatní jej pak s manželkou uvaří s kari nebo opečou.
Způsobů, jak připravit psa o život, je víc. Oběti tamní gastronomie se házejí živé do vařící vody, topí v igelitových pytlích, utloukají klacky.
Krutost, která stojí i na pověrách
Poptávka je velká. Nejen proto, že psí maso si konzumenti cení pro chuť, která se prý podobá hovězí. Též kvůli jeho údajným zázračným účinkům. V Kambodži se připisují především černým psům. Jezení jejich masa nebo pití jejich krve má léčit všechny vnitřní nemoci, uvádí organizace Fight Dog Meat s tím, že podle pověr je však nutné, aby pejsek neměl žádné světlé skvrny.
Ve své reportáži z Phnompenhu to potvrzují i redaktoři magazínu Vice. Do restaurace nazvané 999, která servíruje grilované psí maso, připravené s kokosem a kari a psí polévku s lesními mravenci, podle nich chodí kromě prostých milovníků psího masa i lidé s otevřenými poraněními, kožními problémy, bolestmi zad i dalšími zdravotními potížemi.
Psí maso podle nich urychluje léčbu. Servírka v podniku novinářům prozradila, že sedm dní pojídání psích steaků v mírně propečené úpravě vyžene jakékoli problémy se zády. „I lékaři uznali, že psí maso je léčivé,“ prohlásila, „je to skutečně starodávná medicína.“ A samozřejmě, jak dodává reportáž serveru Fight Dog Meat, psí maso podle svých zastánců podporuje mužnost.
Festival utrpeníNejvíce nechvalně proslulým svátkem psího masa je bezpochyby festival ve městě Jü-lin, který se letos koná od 21. do 30. června. Stánky na něm nabízejí čínské švestky, ale především, kromě koček, i psy. Každoročně se kvůli němu zabije deset až patnáct tisíc psů, přesné číslo se neví, žádné statistiky se nevedou. V roce 2009 festival odstartoval jako oficiální akce, kvůli tlaku domácí i zahraniční veřejnosti však město svou podporu o pět let později stáhlo. Oficiálně se tak festival vlastně nekoná, proti hromadnému prodeji psího masa však úřady nemohou zakročit, ani kdyby chtěly, protože v Číně to není ilegální. List The Economist však opravuje představu, že pojídání psů je široce zakořeněnou čínskou tradicí. „Oproti klišé nebylo psí maso běžnou položkou čínského jídelníčku,“ tvrdí list s odkazem na profesora Šan-tungské univerzity Guo Penga, který má být jedním z mála odborníků, kteří se trhu se psím masem věnují. Podle něj psí maso v Číně běžně jedla jen korejská menšina. Pro většinu chanské populace bylo psí maso spíše medicínským doplňkem. Pokud vůbec, jedli ho Chanové jednou do roka. Podle dva roky starého výzkumu Dataway Horizon a Capital Animal Welfare Association psí maso nikdy neochutnalo téměř 70 procent Číňanů. A z těch, kteří zkušenost měli, ho většina okusila nedopatřením, například na obchodním večeři. Proč tedy festival krutosti v Jü-linu žije? Protože za ním stojí kriminální byznys. „Psí maso se, stejně jako drogy, stalo lukrativním zdrojem zločinného příjmu,“ píše s odkazem na Pengův výzkum The Economist. Profesorova studie je podložena svědectvími o nájezdech, které podnikají zlodějské gangy na venkov. Kradení psi nato zvýšili nabídku, snížili ceny – a tím trh s levnějším psím masem expandoval. Přesto má vývoj podle striktně ekonomického pohledu listu limity. Pes se totiž stává stále oblíbenějším a častějším domácím mazlíčkem městských obyvatel. Počet psů chovaných jako mazlíčků v Pekingu se posledních deset let zvyšuje tempem 25 procent ročně. List proto předpokládá, že zájmy zlodějů a konzumentů psů budou stále častěji v konfliktu se statusem psů jako přátel člověka, který s sebou nese prudce rostoucí obchod s veterinárními klinikami, zverimexy, ale i agenturami na záchranu psů a jejich adopci. „A to nakonec pravděpodobně byznys se psím masem uhasí,“ předpovídá The Economist. Petici za zrušení jü-linského festivalu sepsala organizace Duo Duo Project. |
V reportáži z podniku Special Meat Riverside Restaurant server The Phnom Penh Post poznamenává, že maso nebohých psů mají v oblibě zejména manuálně pracující. „Po celodenní práci potřebuji dobít energii konzumací psího masa. Dodává mi to zdraví,“ sdělil listu v roce 2014 tehdy pětadvacetiletý stavební dělník Chan Ny. A matka majitelky restaurace dodala, že lidé v Kambodži vyhledávají psí maso zejména v zimních měsících, to proto, že „psí maso zahřívá tělo“.
Před třemi lety, kdy se do Kambodži vydali redaktoři Vice, stál talíř se psím masem v přepočtu dnešních zhruba pětačtyřicet korun. Při koupi celého pečeného psa zájemce zaplatil za kilogram přes 110 korun.
Přítel, nebo i zdroj proteinů?
Konzumace psího masa je sice podle serveru The Phnom Penh Post méně akceptovaná než v jiných asijských zemích, a dokonce právě podporovaná turisty z Koreje, rozhodně však není zatlačená na periferii stravování. V roce 2003 se jí dokonce dostalo nejen posvěcení, ale přímo povzbuzení ze strany nejvyšších politicko-správních míst. Byl to tehdy rovnou guvernér Phnompenhu, kdo vyhlásil plán vypořádat se skrze konzumaci psího masa s pouličními psy.
„Podívejte, psí maso je tak delikátní,“ zdůvodnil v listu The Cambodia Daily projekt Kep Chuktema. Odchyt mělo zařizovat město, psi se však neměli prodávat v pouličních stáncích, ale „organizovanější formou“.
V Kambodži přitom psi žijí i s lidmi jako mazlíčci. Chovají je tak dokonce titíž lidé, kteří je jedí či zabíjejí pro jídlo. Někdo zdůrazňuje, že zabíjeni jsou jen psi, které do restaurací prodali majitelé za to, že se „špatně chovají“. Pro mnohé není mezi tím, mít rád psy jako přátele a jako maso, žádný rozpor.
„Svého psa bych nikdy neuvařila, protože je chytrý a žije s námi. Ale psi, které nakupujeme, jsou špatní psi. Než je zabijeme, svážeme jim krk jako kravám,“ uvedl kambodžským novinářům majitel restaurace se psím masem Yan Gnet. „Lidé mě zavolají, když chtějí prodat svého psa proto, že napadl jiná zvířata nebo je neposlouchá,“ dodala jeho manželka Heang.
Jeden z návštěvníků „psí restaurace“ Om Sok pro The Phnom Penh Post poznamenal, že pro něj pes blízkou bytostí nikdy nebude. Dokonce i když u sebe doma, v provincii Svay Rieng, jednoho měl, nikdy mu nedal jméno, „protože se o ně nestaráme tak jako lidé ve městě“.
Přesto byl pro něj pes jiným zvířetem než ostatní: „Pes je zvláštní, je jiný než ostatní zvířata.“ V praxi to však znamenalo jen to, že by nezabil a nesnědl jen toho svého, s konzumací jiných psů problém neměl. „Zvířata, která krmím, prostě nezabíjím,“ uvedl.
Kriminální byznys. A nelidský
Mnohé oběti psí gastronomie však pocházejí prostě z krádeží. „Psy kupujeme i od zlodějů psů. Kradené psy nám lidé vozí každý den,“ potvrdil serveru Fight Dog Meat majitel jedné z phnompenhských restaurací na psí maso.
Lucy Haurisa z Kambodžské asociace na ochranu zvířat to potvrzuje: „Psí mazlíčci se kradou běžně. Jsou přátelští, obvykle bez nemocí, snadno se chytají, proto je o ně zájem. Někdy jsou odnášeni ze zahrad a dvorků poté, co se jim hodí otrávená návnada, jindy jsou chytáni do pastí nebo sítí.“
Server Fight Dog Meat se při podrobné reportáži dokonce se zloději psů setkal. Pro krádeže měli jediný důvod – byly vítanými přilepšeními jejich civilních povolání. A velmi prostá byla i pracovní metoda jejich nočních výletů, na něž se vydávali na motocyklu, přičemž spolujezdec měl v ruce tyč s lanem a okem na konci. Když najdou na ulici psa, za pomalé jízdy mu do smyčky chytí hlavu a utáhnou ji. Někdy musejí prchat před rozzlobenými majiteli nebo jejich sousedy.
„Když má pes laso kolem krku, prostě jen jedeme dál a vláčíme ho za sebou. Než je mrtvý, trvá to pár set metrů,“ vyložil reportérovi serveru Pek, jeden ze zlodějů. Je jim jejich obětí líto? „No, chudák pes. Jenže psi jsou jako jídlo pro lidi stále populárnější. Stali se pro nás něčím jako kuřata,“ vysvětlil.
Jeho kolega Phek přitom se psem jako mazlíčkem žije. Kdyby ho někdo uloupil na maso, rozčílilo by jej to, přirozeně. „Jenže my jako chudí lidé takhle nepřemýšlíme. Prostě to děláme,“ cituje pana Pheka server.
I v Kambodži se však šíří nesouhlas se zabíjením a konzumací psů. Nejen verbální.
Znehybnění strachem
„Dostat je ven z klece nebylo snadné. Jakmile ji zachránci otevřeli, psi se schoulili na sebe do jednoho koutu,“ popisuje server The Dodo záchranu sedmi psů z jatek v Siem Reap, hlavním městě stejnojmenné kambodžské provincie. Velitel zachránců (o tom, jak vydání psů s majiteli jatek dojednal, reportáž nepíše) se proto do klece vydal.
„Většina psů byla zkamenělá strachem a zmatkem, nevěděli, jak reagovat, jen čekali a klepali se. Dva psi však byli velmi úzkostní a nevypočitatelní, proto bylo důležité je neprovokovat,“ popsal situaci Michael Chour, zakladatel organizace Sound of Animals.
V kleci s nimi hodinu čekal, než se uklidní. „Bylo důležité, aby psi pochopili, že moje přítomnost je neohrožuje. Potřebovali čas pochopit a přesvědčit se, že jsou v bezpečí. Též to pro ně byla příležitost zažít fyzický kontakt vlídnosti a laskavosti,“ vysvětlil.
Nejtěžší však pro něj nakonec bylo odjet a nechat ostatní psy na jatkách, protože jich se dohoda netýkala a odebrat je nešlo, protože psí jatka nejsou v Kambodži ilegální. „Dlouho jsem seděl u jejich klecí a prosil je, ať mi odpustí,“ přiznal.
