Západní média často píší, že Rusové jsou ve vztahu k Velké říjnové socialistické revoluci (VŘSR) stále rozpolcení. Moc nevědí, co si s výročím počít a vláda ho prý dokonce ignoruje. Odpovídá to realitě? A jak se vlastně vztah Rusů k událostem roku 1917 od pádu SSSR změnil?Průzkumy veřejného mínění ukazují, že vysoké procento Rusů rok 1917 příliš nezajímá, protože ho pro současný život nepokládají za důležitý. Respektive hodně Rusů nemá na revoluční události vyhraněný názor. Na druhou stranu vychází množství knih o ruské revoluci, točí se dokumentární filmy, což svědčí o tom, že v určité části společnosti nepochybně poptávka po informacích existuje.
Zbyněk Vydra (39 let)Představitel mladé generace českých historiků orientujících se na moderní dějiny Ruska. Přednáší na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Je autorem knih Židovská otázka v carském Rusku,1881-1906. Vláda, Židé a antisemitismus a Život za cara? Krajní pravice v předrevolučním Rusku.   Jako jeden z pětičlenného kolektivu je podepsán pod novými Dějinami Ruska, které letos v létě vyšly v Nakladatelství Lidové noviny. Jejich autoři mapují hlavní vývojové linie ruských dějin od raného středověku až do současnosti. Vedle zachycení klíčových politických událostí věnují také pozornost otázkám hospodářského, sociálního, kulturního a náboženského vývoje, přičemž reflektují nejnovější výsledky světového bádání. |
Ta zmíněná rozpolcenost tady jistě je. Rusové se určitě od sovětské minulosti „neodstřihli“ tolik, jako třeba Češi od doby komunismu. Už proto, že v Rusku sovětský režim trval výrazně déle a také, troufám si tvrdit, měl mnohem větší legitimitu, než komunistický režim v Československu. Přeci jen to byl „domácí režim“, navíc velmi posílený vítězstvím v 2. světové válce a tím, že z Ruska respektive SSSR se stala světová velmoc.
Navíc sovětský režim nikdy nestál pouze na teroru, dokonce ani za Stalina. Postupné odstraňování teroru po Stalinově smrti stabilizovalo život v SSSR a lidé v systém věřili nebo ho alespoň nijak zásadně nezpochybňovali.
Vzhledem k chaosu 90. let je snáze pochopitelná i jistá míra nostalgie po stabilitě a „prosperitě“ sovětské doby a tudíž i podpora jakou má u většiny Rusů Putin a jeho vláda. A pokud se podíváme na oficiální vládní interpretace ruské a sovětské minulosti, lze si všimnout toho, že Putinův režim si vybírá ty události, symboly, postavy z dějin, které se mu hodí do politické koncepce silného státu. Proto je Putin schopný odvolávat se na cary stejně jako bolševické vůdce.
Dubnový průzkum ukázal, že od 90. let přibylo Rusů, kteří za revolucí vidí slabost vlády a spiknutí cizích mocností. Co podle vás za touto proměnou je?
To není nijak nový názor, takto byla vysvětlována revoluce hned v roce 1917. V každém případě tady posun od 90. let je, což souvisí s celkovou proměnou politiky a společnosti v Rusku. Po pádu SSSR se v Rusku s nadšením hovořilo o budování liberální demokracie, tržní ekonomiky a spolupráci se Západem. Brzy přišlo vystřízlivění a šok.
Dobytí Zimního paláca na obraze Pavla Petroviče Sokolova-Skalji (1939)
Posádka Aurory dává signál k útoku na Zimní palác. Obraz Georgije V. Gorškova z roku 1938
Devadesátá léta byla pro Rusko obdobím těžké krize a značná část společnosti si z ní odnesla nedůvěru k liberální demokracii a Západu obecně. Někteří politici začali hovořit o zradě a spiknutí Západu a hodně lidí tomu uvěřilo, nebo si to už myslelo bez ohledu na politiky. A promítlo se to i do pohledu na ruskou minulost – za vše negativní v ruských dějinách můžou cizí vlivy a Rusové jsou jenom oběti.
Vidíte nyní v Rusku nějaké hnutí, které by mělo revoluční potenciál? Například protesty kolem Alexeje Navalného?
Nevidím. Různé formy opozice proti Putinově vládě existovaly od samého počátku a jistě budou existovat i nadále, nevěřím však tomu, že by byly schopné vyvolat v zemi revoluci. Ne za současné situace.
Jakou sílu mají dnes v ruské společnosti síly, které bychom mohli označit za „černosotněnce“? Tedy pravoslavní fanatici, uctívači cara a militantní nacionalisté křísící slávu ruského impéria?
Pravicový extremismus navazující na tradici ultrapravice z doby ještě carského Ruska (tzv. černosotněnství) se průběžně objevuje od rozpadu SSSR, nicméně nehraje v ruské politice výraznou roli.
Z významnějších osobností politického života má k některým jeho projevům jistě blízko Vladimir Žirinovskij. Nebo také Eduard Limonov, v určitých fázích svého politického působení. Celkově vzato je to marginální záležitost.
To by se mohlo změnit, jen kdyby se radikálně zhoršila ekonomická situace v Rusku. Případná krize a s ní související sociální otřesy by mohly vytvořit revoluční potenciál a třeba i posílit radikální alternativy k současné politice, včetně ultrapravice.
Rusové v poslední době natočili několik filmů z doby revoluce (Admirál, Matilda, seriál Trockij), které mi přijdou pozoruhodně odpolitizované a jde v nich spíš o romantické pletky. Čím to podle vás je?
Nezdá se mi, že by to byly odpolitizované filmy. Například Admirál pojednávající o admirálu Kolčakovi, jednom z hlavních velitelů Bílých za občanské války, je hodně politický. Zejména tím, jak ukazuje Kolčaka jako jednoznačně kladnou figuru, bojovníka za „Velké Rusko“ a v podstatě oběť zrady. Romantické zápletky k historickým velkofilmům patří od nepaměti, to je takový „hollywoodský styl“, který si osvojila i část ruské kinematografie. Není to nic překvapujícího.
Trailer k filmu Admirál (2008):
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvV Dějinách Ruska píšete, že tragédie Ruska spočívala v tom, že k revoluci neexistovala alternativa. Proč to ale byli právě bolševici, kdo se nakonec chopil moci? Vždyť ze začátku byli v menšině...
Od určité chvíle se revoluce skutečně stala nevyhnutelnou. Podepsala se na tom především první světová válka. To, že průběh revoluce začali určovat bolševici, bylo dáno atomizací ruské politické scény a slabostí státu.
Ruské impérium po únorové revoluci se začalo rozpadat, státní moc ztrácela sílu. Politické strany, až na bolševiky, čekaly na volby do Ústavodárného shromáždění a představovaly si vývoj směrem k demokracii - i když představy o ní se u nich velmi lišily. Bolševici jako jediní byli připraveni k ozbrojenému puči.
Michail Sokolov: Leninův příjezd na Finské nádraží
Vladimir Iljič Lenin ve své pracovně.
Nesmíme také zapomínat, že jejich podpora během roku 1917 rostla. Lenin totiž požadoval ukončení války a radikální změnu vlastnických vztahů, což se líbilo většině prostého obyvatelstva, které nechtělo čekat na reformy provedené standardní cestou – zákony přijatými v parlamentu. Onu zmiňovanou tragédii vidím v především v tom, že Rusku se v roce 1917 reálně nabízely dvě cesty – buď prohlubování anarchie a rozpad státu, nebo nějaká forma autoritativního režimu.
Byly protiválečné demonstrace z července 1917 skutečně prvním pokusem bolševiků o puč? A jestli ano, proč selhal?
V této otázce dodnes nepanuje mezi historiky shoda. Demonstrace začaly víceméně spontánně, ovšem v jejich průběhu bolševici vycítili příležitost a o převrat se pokusili. Lenin po něm koneckonců volal od svého návratu do Ruska v dubnu téhož roku. Puč se nezdařil zejména proto, že šlo o improvizovanou akci bez pečlivější přípravy. Také vliv bolševiků v revolučních orgánech jako Petrohradský sovět ještě nebyl takový, jako později v říjnu.
Kdo byl pro zdar revoluce důležitější: Lenin, nebo Trocký?
Oba sehráli nezastupitelnou roli. Na první místo bych nicméně postavil Lenina. Stál v čele bolševické strany, jeho autorita byla nezpochybnitelná a po návratu do Ruska fakticky vnutil vedení bolševické strany ideu ozbrojeného převratu proti prozatímní vládě.
Na tomto záměru vehementně trval a nakonec ho i zrealizoval. Za vydatné pomoci Trockého, který se během roku 1917 přidal k bolševikům a jako skvělý organizátor sehrál v říjnovém převratu klíčovou roli.
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvJak velkou roli hrála německá podpora bolševického hnutí? Někteří historici ji silně akcentují, takže to skoro vypadá, že Lenin byl císařovou loutkou.
Německá podpora byla nepochybně důležitá. Bez Německa by se Lenin stěží vůbec vrátil do Ruska. Také německé finance výrazně pomohly bolševikům v budování strany se vším, co k tomu patřilo. O Leninovi jako „císařově loutce“ bych ovšem nehovořil; bolševici měli své vlastní plány. Lenin byl v tomto směru pragmatik. Využíval německé zdroje a zároveň počítal s tím, že po vítězství revoluce v Rusku brzy dojde k jejímu rozšíření dál do Evropy, na prvním místě do Německa.
Jak s odstupem sta let hodnotit Alexandra Kerenského? Člověk se o něm dočte, že to byl výborný řečník, ale i poněkud teatrální „samožer“ a podle některých svědectví i kokainista.... V kterém okamžiku podle vás udělal rozhodující chybu?
Kerenskij jistě patřil mezi výrazné osobnosti revoluce. Politici leckdy bývají teatrální, on patřil k té sortě. Tak trochu se stylizoval do role lidového vůdce, jenže jeho politika stála na pokračování ve válce, což během roku 1917 odmítalo stále více a více Rusů. Uvést jeden okamžik, ve kterém udělal rozhodující chybu asi nelze. Spíš to byl celkový kurs jeho politiky, která se snažila být demokratická, ale pro obyčejné Rusy nebyla dost radikální. A hlavním problémem byla válka, kterou prostě lidé nechtěli.
Dobytí Zimního paláce na obraze Nikolaje Kočergina
Jaká postava revolučního roku je pro Vás osobně nejzajímavější?
Nemám žádného favorita – rozhodně ne mezi politiky. Spíš mne zajímají lidé bez politického vlivu, takříkajíc vláčení událostmi. A to mohli být lidé jak z vyšších vrstev, tak obyčejní dělníci nebo rolníci.
Jelikož se osobně delší dobu zabývám ruskou šlechtou, je pro mne takovou interesantní osobu například hrabě Sergej Dmitrijevič Šeremetěv. V revolučním roce už to byl starý muž, sedmdesátník, který patřil k nejbohatším ruským aristokratům a proslul jako zastánce konzervativní monarchie. Nicméně vzhledem k politické krizi, do jaké se Rusko během války dostalo, si i on v únoru 1917 uvědomil, že monarchie je neudržitelná a byl schopen smířit se s existencí prozatímní vlády.
Hlavní, co si přál, byl klid, pořádek a stabilita země. Nejvíc se obával propadu Ruska do chaosu a anarchie. S tím, jak se události roku 1917 vyvíjely, ale dospěl k závěru, že právě to Rusko čeká, zvlášť když uspějí bolševici. Očekával, že bolševici uvrhnou Rusko do marasmu občanské války a přesně to se stalo. Pro něho osobně bylo štěstí, že zemřel na počátku roku 1918, tedy dřív než začaly cílené represe šlechty.
Dá se o bolševické revoluci dnes zjistit ještě něco nového? A promítlo se to nějak do nových Dějin Ruska z Nakladatelství Lidové noviny, pod kterými jste rovněž podepsaný?
Nějaké zásadní nové objevy očekávat asi nelze. Spíš jde posuny v interpretacích a akcentování dříve opomíjených aspektů revoluce. Světová historiografie, ruská i takzvaná západní, si dnes více všímá dějin každodennosti a osudů obyčejných lidí a dávno se nesoustředí jen na politické dějiny. A o to jsme se snažili také v Dějinách Ruska vydaných v NLN. Seznámit českého čtenáře přehledně s výsledky nejnovějšího světového výzkumu a spolu s tím zmínit i některá témata, která dříve byla upozaďována.
Trailer skandálního filmu Matilda o pletkách cara Mikuláše II.:
