Na konci loňského roku jste se nechala slyšet, že si už ani nepřipadáte v první řadě jako herečka, protože hraní výrazně ustoupilo jiným aktivitám. Za dveřmi je však start Letních shakespearovských slavností, kde se objevíte v premiérovém představení Večera tříkrálového. Cítíte se už zase zpátky v sedle?
Ano, už se cítím zase jako herečka a mám z toho radost. Shakespearovské slavnosti, to znamená intenzivní zkoušení. Navíc hraju postavu, která je mi hodně charakterově vzdálená, takže musím zabrat a hledat v úplně jiných šuplících. Do toho jsem ještě dostala roli v seriálu Terapie na HBO, kde mám také netypickou a pro mě těžkou úlohu. Víc toho ale zatím nesmím prozradit. Každopádně ano, cítím, že už jsem zase zpátky.
Na jak dlouho může vlastně herec vypnout, ať už úplně, nebo prchnout k jiným aktivitám, aby o něj mezitím nevymizel zájem?
Mám pocit, že u herce je daleko důležitější, aby byl vnitřně pořád čerstvý, posouval se dál a dělal dobře práci, kterou zrovna má. U sebe jsem cítila, že to bylo hrozně zdravé – to, že jsem najednou vypadla a vypnula. Odpočinula jsem si od toho kolotoče, kdy jsem se učila roli, zkoušela roli, přemýšlela o roli, šla na představení... Najednou jsem vplula do úplně jiného světa a vrátila se pak zpět do herectví jakoby občerstvená. Může se stát, že herec vypadne na měsíc a už po něm neštěkne pes, a může se stejně tak stát, že odjede na tři roky do ciziny, protože to tak cítí, a když se vrátí, role se mu jenom hrnou. Člověk v tomhle musí poslouchat sám sebe a dělat to, co potřebuje. Je potřeba brát někde inspiraci a vlastní emoce, které potom můžete dávat do hraní. Nemůže to být naopak. Nemůžu přeci žít jen rolemi a nemít žádný vlastní život. Člověk se pak strašně rychle vyčerpá.
Takže svůj osobní život nezanedbáváte?
V posledních letech si na to záměrně dávám pozor, protože cítím, jak mě práce požírá. Takže si na svoje blízké dělám vlastně čas, když to tak řeknu, uměle. Nemám teď na mysli čas s Markem (přítel herečky Marek Zelinka, který byl jejím tanečním partnerem ve StarDance, pozn. red.), to je jasné a přirozené, že spolu chceme být. Ale snažím se udělat si dost prostoru i pro rodiče, bráchu, babičky. Najednou cítím, že tenhle čas je hodně cenný. Ale musím to dělat uměle. Kdybych se na to vykašlala, tak se mi nastřádá tolik závazků, že už si prostor nenajdu. Minulý rok byl pro mě pracovně hodně úspěšný, ale o to víc jsem pocítila, že osobní vztahy jsou mnohem důležitější.
Jak už jste sama řekla, minulý rok byl pro vás plný úspěchů. Kromě vítězství ve StarDance jste obdržela také cenu Magnesia Litera za knižní podobu svého blogu Kafe a cigárko. Paradoxně jste teď ale psaní úplně utnula. Proč?
Potřebuju pořád nové impulzy a strašně ráda se vrhám do věcí, které jsou pro mě nové. I když pravda je, že u toho hodně trpím. Tak to bylo i u StarDance. Na druhou stranu se díky tomu ale vyvíjím a jdu pořád dál. Pokud jde o psaní, dostala jsem se do fáze, že mě to strašně nebaví. Princip, že někam jdu, něco se mi děje, nedaří se mi to, napíšu o tom, zasmějeme se tomu, z toho už se pro mě začínala stávat moc velká škatulka. Saša z Comebacku se pro mě stala taky škatulkou, postavy outsiderek se staly škatulkou a stejné to bylo i s dětským pořadem Planeta YÓ. Z něj jsem odešla dobrovolně po třech letech, protože jsem cítila, že už mě to vnitřně nebaví. S tancem se to sice tak úplně nestalo, ale když skončilo StarDance, tak jsem si říkala: Zaplať pánbůh, že jsem došla až do konce, ale nebude se mi po tom stýskat. Taky už toho bylo hodně. S tím tancem by to asi nebylo tak jednoduché. Přeci jen, přítel je tanečník.
Marie Doležalová a Marek Zelinka
Můžete si vlastně dovolit přijít domů a říct: Marku, mě ti to už nějak nebaví?
No jasně (smích). Marek byl sice můj tanečník ve StarDance, ale jinak se tomu už tři roky nevěnuje. V minulosti to dělal dvanáct let naplno a jeho už ten taneční svět taky moc nebaví. Teď se věnuje pohybovému divadlu a má svoje vlastní projekty. Když máme někde trénovat, tak nás to spolu sice baví, ale samotné tancování ho na tom láká úplně nejmíň. Možná je v tomhle stejný typ jako já, protože v určité chvíli toho měl dost a šel dál. Samozřejmě tancovat nezapomněl a umí dělat i choreografie, ale vnitřně už to není žádný tanečník. Není to tak, že bych přišla domů a on řekl: Tak teď si dáme čaču. To v žádném případě. (smích)
Marie Doležalová ■ Narodila se 24. ledna 1987 v Karviné. ■ Před kamerou se poprvé objevila v roce 2006 v televizní pohádce Lojzička je číslo, ve filmu debutovala v roli Išky v Pusinkách Karin Babinské (2007). Skutečně známou se stala až díky roli naivní Saši v populárním sitcomu Comeback. ■ Její blog Kafe a cigárko o životě herečky získal cenu Magnesia Litera 2015 za nejlepší blog roku. Vloni na podzim vyšly tyto texty i knižně a patří k nejžádanějším českým titulům. ■ V roce 2015 vyhrála spolu s Markem Zelinkou taneční soutěž celebrit České televize StarDance ...když hvězdy tančí. |
Vraťme se k Shakespearovi, respektive k vaší roli Olivie ve Večeru tříkrálovém. O ní jste už dříve řekla, že je to typická ženská – když nedostává, co chce, je hysterická. V jakých situacích se hysterie zmocňuje vás?
Jsem hysterická ve chvíli, když mi něco nejde. Vlastně jsem byla hysterická po celou dobu trénování ve StarDance, protože jsem potřebovala, abych všechno hned uměla. A pořád to tak mám.
Vy jste šprt!
Jsem hrozný šprt a perfekcionista. Pro herectví je to docela zabijácké, protože trpím na zkouškách. Je to ale asi jediné, v čem jsem hysterická. Jinak doufám, že jsem celkem pohodová.
Marie, vy hrozně klamete zjevem. Vypadáte sice jako děvčátko, ale za necelý rok vás čeká třicítka. Řekněte upřímně, děsíte se toho?
Pro mě už i 28 a 29 byla čísla, která mi přišla poněkud neadekvátní. (smích) Zároveň ale musím říct, že teď se cítím opravdu tak nějak spokojeně. Stále koluje takový ten mýtus, že když je ti dvacet, můžeš všechno. Jenže když sama na sebe vzpomínám, tak jsem sice možná mohla všechno, ale vlastně jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem zmatená, a to i ve vztazích. Teď mi třicítka přijde jako vysoké číslo, ale pokud to znamená, že se sebou už umím trošku zacházet a jsem spokojená, tak z ní strach nemám. Popravdě u mě začal už ve 28 letech fungovat takový pohled na svět, že jsem si začala říkat: Mně toho času už moc nezbývá. (smích) Takže jsem si začala život víc užívat.
Takže hádám, že užívat si budete i v létě. Shakespearovské slavnosti sice trvají až do září, ale v jejich průběhu budete mít tři týdny volno. Už víte, jak je strávíte?
Určitě s Markem někam vyrazíme, ale zatím stále debatujeme o tom kam. Líbila by se nám kombinace relaxu a dobrodružství. Nechtěli bychom být jen na jednom místě, určitě chceme něco poznávat. Ale zase to nebude spacák a batoh. Marek má strašně rád jižní Čechy, takže to možná budou hrady, zámky, chata... Hrozně se na to těším.
19. prosince 2015 |
