Gabriela Soukalová, šampionka Světového poháru. Jak se vám to poslouchá?
Je to prostě mazec. (opět má slzy v očích). Kluci to počítali a řekli mi dneska před závodem: Stačí, když budeš jednou za víkend do devátého místa. Ale mě to v tu chvíli přišlo jako něco nesplnitelného. A teď ten glóbus mám. Není nic víc. Mám ještě větší radost, než po zisku olympijských medailí.
Popište ji. Jaká je to radost?
Asi nevyčíslitelná (roztáhne ruce). Nejsem schopná ji slovy popsat. Je to bomba. O něčem takovém jsem snila. Snad jsem i lidem u televize udělala radost a sdílejí to se mnou, protože bych jim přála, aby cítili, co teď cítím já. Je to úžasný den. Je to emocionálně pro mě tak náročné... Nebo mám říct emočně náročné? Já jsem teď, jako by mě někdo praštil do hlavy. (rozesměje se) Je to vážně silné. Silnější než po těch olympijských medailích. (najednou zvážní) Doufám ale, že to bude i motivace pro lidi, kteří mají v životě těžkou cestu a kteří bojují s nepřízní osudu nebo s nemocí. Třeba uvidí, že když si člověk něco vezme do hlavy, tak jde zvládnout cokoliv. Je to všechno jen v hlavě. Život vám nabízí šance a na vás záleží, jak s nimi naložíte.
Před startem jste si uvědomovala: Dnes jdu využít svoji šanci?
Já byla před závodem tak strašně nervózní. Vlastně i díky tomu jsem udělala chybu hned v první střelbě. Ale jsem ráda, že jsem se tím nenechala vykolejit. Byla to pro mě jedna z nejtěžších zkoušek sezony.
Druhou položku jste začala netradičně střílet odprostřed. Zdeněk Vítek potom říkal: To dělá Gábina jen tehdy, když se potřebuje vnitřně srovnat.
Přesně tak, mně se od nervů hrozně třásly ruce. Já si říkala, že teď nebo nikdy, všechno nebo nic. Ještě se toho tolik dalo ztratit. A tak jsem vsadila na neobvyklou kartu, abych docílila vyšší koncentrace. Musela jsem udělat něco jinak. A zdá se, že to byla správná cesta. Jakmile jsem první ranou trefila prostřední terč, hrozně jsem se zklidnila a byla schopná zkoncentrovat se na ty zbylé.
Po třetí střelbě jste jela před ostatními s Marie Dorinovou-Habertovou. Bylo to až symbolické. Dvě ženy, které se v sezoně rvaly o velký glóbus, teď jely v čele závodu. Navíc později nechyběly vpředu ani další hvězdy sezony, Dorothea Wiererová a Kaisa Mäkäräinenová. Bylo to tedy finále hodné velkého glóbu?
No to tedy. A byla to hrozná mela. Vlastně jsem si v jednu chvíli i pomyslela, jaké štěstí mám, že mohu figurovat mezi takovými osobnostmi, že s nimi jedu na čele závodu - a jaká je bomba, že se mi s nimi povedlo udržet. Já si připadala před startem jako housenka pod kolem, tak stísněná jsem byla. Cítila jsem hrozný tlak.
Čím jste se uklidňovala?
Říkala jsem si, že nebojuju jen za sebe osobně, ale za všechny lidi, celý Česko, za ty tisíce lidí, co na mě přenášejí svoji energii. Protože já věřím, že takový přenos funguje.
Kalkulovala jste před poslední položkou? Vnímala jste, že vzhledem k velkému glóbu si už můžete dovolit i chyby?
Já měla předtím hrozné štěstí, že jsem se mohla vždycky za někým vyvážet a nikoho jsem nemusela táhnout za sebou, což mi ušetřilo síly. Už první kolo jsem jela za holkama, za Kaisou a Marte (Olsbuovou), potom pro změnu za Marií a Doro. A před poslední položkou jsem si říkala: Za mnou a za Marií je kousek odstup, mohu udělat i chybu. Snažila jsem se jí vyvarovat, ale nervozita sehrála roli a jedna chybička se mi tam vloudila. Ale já to neberu, že jsem měla smůlu, spíš štěstí, protože při předchozí položce vestoje jsem střílela podle mě samé kalibry, necítila jsem vůbec stabilitu a modlila se, aby mi to stačilo.
Kdy jste uvěřila, že velký glóbus bude váš?
Po poslední stojce, tedy při výjezdu z trestného kola do toho posledního. Jak jsem dneska byla po startu hrozně unavená, tak během závodu se to zlepšovalo a zlepšovalo. Ve třetím kole jsem si teprve začala připadat opravdu dobře. V posledním jsem už doufala, že to udržím, že do pětky budu.
A byla to pak pořádná bitva v závěrečném kole.
Střídaly jsme se tam nejdřív čtyři a já ani nevěděla, jestli za námi ještě někdo je. Chtěla jsem využít momentu, kdy se do prvního stoupání po střelnici nacpala Kaisa a začala nám ujíždět. Věřila jsem, že dokážu za ní viset, jenže ty další holky se za mnou držely zuby nehty a nedaly mi ani metr. Takže když jsem odtáhla velký kus kola, v závěru už jsem neměla tolik sil. Ale myslím, že jsem to udělala dobře, když jsem jela vpředu, protože přeci jen, jakmile je ve skupince těch lidí víc, tak si stoupají na hole a na lyže a mohlo dojít k nějaké kolizi, která by ještě všechno změnila. Proto jsem se snažila jet podle sebe. Věřila jsem trochu i tomu, že bych mohla před cílem předjet Doro a skončit třetí, ale to už přece jen nešlo, už jsem nebyla schopná zafinišovat.
Čtvrté místo bohatě stačilo. Jste ráda, že jste si dnes vyjela velký glóbus sama a nemusela spoléhat na to, že Dorinovou někdo porazí?
Stoprocentně. Nejhorší, co se může stát závodníkovi, je, když začne příliš sledovat nějakého koně, na kterého musí jet. Protože pokud se začnete koncentrovat na někoho jiného, ztratíte kontrolu nad sebou. Což bylo to poslední, co jsem si dneska mohla dovolit. Tak jsem se snažila soustředit na sebe, ať si tam všichni třeba jezdí po rukou. Věděla jsem, že musím předvést svůj standard a že když ho předvedu, tak to zvládnu.
Takhle slaví Češi. Gábina Soukalová, Zdeněk Vítek a jedna velká křišťálová koule, ke které společně dojeli. pic.twitter.com/5asyzbrjid
Zvládla jste. Sen, o kterém jste se tolikrát bála hovořit, se splnil.
A já jsem hrozně pyšná, že jsem mohla ostatním lidem i sobě samé dokázat, že na to mám. Že i my Češi, takový malinkatý národ, máme sportovce, kteří dovedou závodit na takhle vrcholové úrovni a že dokážeme Česko našimi výsledky snad i trochu vyzdvihnout.
Teď už se můžete těšit na nedělní ceremoniál, kdy vám velký glóbus vloží do rukou.
No, je škoda, že vlastně žádný takový, jaký býval v minulých letech, tentokrát nebude. Já už panu Bessebergovi (prezidentovi IBU) říkala: Mrzí mě, že jsem vyhrála glóbus v době, kdy jste zrušili vyhlášení na galavečeru, to je pro mě docela smůla. Ale... hlavně že ho mám. Prostě je to tam!
