Album The Last Ship (recenzi iDNES.cz najdete zde) je primárně muzikálový projekt pro Broadway, kde se bude inscenovat v příštím roce. Na albu jsou písně přímo z představení, ale údajně i takové, které se v něm neobjeví. Proto vydavatelství i Sting hovoří o novém řadovém albu.
Faktem je, že se Sting po deseti letech přešlapování (sice většinou invenčního, ale přece jen přešlapování) odhodlal zveřejnit písničky, pod nimiž je sice autorsky podepsán, ovšem jejich inspirace v ostrovním folku a námořních písních je slyšitelná už "na první dobrou". A ačkoli je jejich provedení ze strany protagonisty i jeho spolupracovníků samozřejmě perfektní, onen typicky stingovský popový šmrnc jim poněkud chybí.
Jdi na moře
Není to náhoda, že se nové album jmenuje The Last Ship, tedy Poslední loď, a že se odehrává v prostředí doků a námořníků. Městečko Wallsend na severovýchodě Anglie, kde se 2. října 1951 narodil, se nachází na splavné řece Tyne a Newcastle, kde vyrůstal, je jedním z největších center loďařského průmyslu. V něm také pracoval jeho otec, než zvolil jistější a svobodnější zaměstnání majitele mlékařství.
"V neděli ráno tatínek brával mě a bratra na přístavní hráz podívat se na lodě. Vzpomínám si, jak zasněně hleděl na kormidelní budky a lana, která přidržovala přídě lodí u hráze. 'Jdi na moře!' říkával mi pokaždé, ale teď už vím, že ve skutečnosti mluvil na své mladší já a litoval svého suchozemského zajetí," vzpomíná Sting ve svých pamětech Broken Music, vydaných v roce 2003 (v češtině o rok později).
Světová scéna pop music si může gratulovat, že je o jednoho námořníka plným jménem Gordon Matthew Thomas Sumner méně a že se místo něj zrodila mimořádně a všestranně talentovaná a vlivná globální hvězda, kterou dnes zná každý pod pseudonymem Sting, Žihadlo.
Ten získal už v raném mládí, když začínal s muzikou jako středoškolák v jazzové kapele. Na vystoupení nosil pruhované černožluté tričko, takže vypadal jak včela a jméno přišlo samo sebou. "Říkají mi tak moje děti i matka. Když na ulici zavoláte 'Gordone!', vůbec to se mnou nehne," tvrdí.
Na Everestu
Vystudovaný učitel Sting se přestěhoval do Londýna, rychle se zapojil do tamního kolotajícího hudebního života a seznámil se s bubeníkem Stewartem Copelandem a kytaristou Andym Summersem. The Police byli na světě. Psal se rok 1977, rok punkové revoluce a negace všeho, co bylo dosud v populární hudbě dosaženo. "Nesnáším sóla ze dvou důvodů: za prvé je neumím a za druhé je stejně nesnáším," bylo heslo většiny mladých muzikantů té doby.
Nikoli však Stinga a jeho kumpánů. Do punku, který se rychle přerodil v novou vlnu, vnesli naopak čiré muzikantství, hráčské dispozice, posluchačský rozhled i jisté intelektuální ambice. Nezapomínejme, že Stinga odkojil jazz, nejprve z otcových desek s americkými swingovými big bandy, posléze ze zmíněných vlastních muzikantských začátků. A podobně na tom byli i Stewart s Copelandem.
Přestože šli v podstatě proti proudu a na originalitě jim přidalo výrazné zohlednění prvků reggae, které tehdy nebylo příliš známé, za pouhých šest let existence vydali pět vynikajících, výtečně prodávaných desek a zůstaly po nich takové hity jako Roxanne, Message In A Bottle nebo Every Breath You Take.
Ačkoli se nikdy formálně nerozpadli, Sting ohlásil svůj odchod z kapely v srpnu roku 1983 po koncertě na dnes už neexistujícím newyorském baseballovém stadionu Shea, kde jim, mimochodem, předskakovali tehdy začínající R.E.M. "Dosáhli jsme Everestu," nechal se slyšet. Se šesti cenami Grammy na poličce s ním mohl těžko někdo polemizovat.
Všem, kteří přišli o život
Už první sólová deska The Dream of the Blue Turtles z roku 1985 bylo trefou do černého. Obklopil se totiž famózní kapelou, složenou vesměs z jazzových hudebníků: saxofonisty Branforda Marsalise (bratra slavnějšího trumpetisty Wyntona, který dal Branfordovi kvůli "zahazování se s popařem Stingem" červenou kartu ve své ortodoxně jazzové kapele), pianisty Kennyho Kirklanda, basisty Darryla Jonese (dnešního člena-nečlena Rolling Stones) a bubeníka Omara Hakima.
Bylo jasné, jakým směrem se bude Stingova sólová kariéra ubírat. Aniž by slevil ze zpěvnosti a elegance, která byla typická už pro poslední desky The Police, nechal do své hudby proniknout lehký jazzový podtón a tu a tam se hrála i ona punkery "nenáviděná" sóla. Výsledkem byl pop, který se hrál v rádiích, klipy rotovaly v MTV a hudební intelektuálové začali pochybovat o tom, že "pop" je sprosté slovo.
Zatímco ze sólového debutu dodnes patří do Stingova koncertního repertoáru písně If You Love Somebody Set Them Free nebo Russians, z následujícího, o dva roky mladšího titulu ...Nothing Like the Sun dodnes bodují třeba Fragile nebo Englishman In New York.
A úspěch střídal ještě větší úspěch. A platilo to jak pro Stingovy vlastní nahrávky a koncerty, tak pro jeho hostování v nejrůznějších bočních projektech nebo nahrávkách kolegů z první popové ligy. Přestože album The Soul Cages bylo spíše introvertní a poznamenala je smrt obou rodičů, prodávalo se "platinově" a neminula ho cena Grammy. Mimochodem, poprvé se na něm objevil kytarista Dominic Miller, který je od té doby dodnes Stingovou pravou instrumentální rukou.
Po deskách Ten Summoner's Tales (1993), Mercury Falling (1996) a Brand New Day (1999) s arabskou hudbou ovlivněným globálním hitem Desert Rose zatoužil se svou koncertní kapelou Sting uzavřít plodné období živým albem s úpravami svých dosavadních největších hitů včetně několika klasických písní z období The Police.
Nahrávání v Toskánsku, které bylo jedním z jeho domovů, bylo naplánováno na 11. září 2001 a koncert se přenášel přes internet. Tragédie newyorských dvojčat sice samotný výkon Stinga ani jeho spoluhráčů nepoznamenala, věnování alba "všem, kteří toho dne přišli o život" ale hovoří jasnou řečí o tom, co se asi ve zpěvákově hlavě odehrávalo. A posluchač se nezbaví otázky: je to opravu jen náhoda, že na seznamu hraných skladeb chybí právě "arabská" Desert Rose?
Přešlapování
Až do letoška poslední řadové album Sacred Love vydal Sting v roce 2003 a přestože se, jak jinak, prodávalo velmi dobře, vlastně z něj nepřežil jediný opravdový hit. Stingovy pokusy obohatit svůj tradiční rukopis modernějšími prvky včetně hip hopu se nesetkaly s příliš příznivou reakcí ani u fanoušků, ani v recenzích.
StingNarodil se jako Gordon Matthew Thomas Sumner v říjnu 1951. Proslavil se už jako skladatel, zpěvák a baskytarista skupiny Police, poté se vydal na sólovou dráhu. Ve své hudbě spojuje prvky jazzu, reggae, klasické hudby i worldbeatu, je držitelem šestnácti cen Grammy, tří Brit Awards, ocenění Golden Globe a Emmy Award, několikrát byl nominován na Oscara za nejlepší píseň. Hraje na řadu nástrojů, od baskytary přes mandolínu, loutnu, saxofon až po klavír a harmoniku. Běhá osm kilometrů denně, věnuje se józe i tantře, je na makrobiotické dietě. Je agnostikem, jakoukoli náboženskou víru považuje ze nebezpečnou. Podporuje fotbalový klub Newcastle United F.C. |
Možná to byl právě matný ohlas desky, možná Stingovi skutečně vyschl pramen invence. Jisté je, že v následujících letech nechal svoje fanoušky na nový autorský materiál čekat. Přitom však ze scény nezmizel. Nejprve vypiloval coby dlouholetý zájemce o renesanční hudbu svou hru na loutnu a ve spolupráci s bosenským virtuozem na tento nástroj Edinem Karamazovem natočil na album Songs from the Labyrinth písně anglického alžbětinského trubadúra Johna Dowlanda.
Se "společenskou potřebou" vydat vánoční album se vypořádal se ctí titulem If on a Winter's Night..., na něž v přísně akustických verzích nahrál vánoční písně od starých tradicionálů přes renesanční, barokní i romantické autory až po vlastní starší krásnou píseň The Hounds of Winter.
A přiblížil se čas dalšího ohlížení se po vlastní tvorbě. Nejprve na jedno veleúspěšné světové turné v letech 2007-08 obnovil The Police a následně v albovém i koncertním projektu Symphonicities přišel s verzemi svých starších písní, přearanžovaných pro symfonický orchestr. Stal se jedním z mála popových umělců, kteří dokázali takový krok k "vyššímu populáru" učinit bez náznaku kýče. Od jara letošního roku pak byla anoncována Stingova "nová řadová deska" The Last Ship, o níž už byla řeč.
Před kamerou
Už bylo naznačeno, že Stingův talent je mnohostranný a vliv jeho osobnosti se zdaleka netýká jen samotné hudby. Na popovou hvězdu je poměrně bohatá například jeho herecká filmografie, která čítá přes dvě desítky titulů, z nichž leckteré jsou daleko za hranicí pouhého "štěku", zdůvodnitelného pouze snahou tvůrců o zvýšení diváckého zájmu prostřednictvím angažmá slavného zpěváka.
Prvním velkým snímkem, ve kterém se Sting objevil, byl muzikál Quadrophenia na hudbu The Who z roku 1979. Už jako popstar dostal dramatickou roli v Lynchově sci-fi Duna v roce 1984. Hlavní roli doktora Frankensteina ve variaci na slavné téma sehrál v Nevěstě Franka Roddama v roce 1985 a téhož roku natočil společně s Meryl Streepovou psychologické drama Víc než dost.
Roli majitele jazzového klubu, jako ušitou na tělo, Stingovi nabídl v roce 1988 Mike Figgis a spolu s ním do hlavních rolí obsadil Melanii Griffithovou a Tommyho Lee Jonese. Film se jmenoval podle slavného blues Stormy Monday (Bouřlivé pondělí) a byl poctou žánru film noir s četnými hudebními pasážemi.
Kromě mnoha jiných rolí byl ovšem Sting k vidění také v Cohenově taškařici Bruno a pochopitelně se nebránil ani účinkování v seriálech, které pro představitele vedlejších rolí s oblibou sahají do hudebních vod, ať už to byla Ally McBealová, nebo samozřejmě Simpsonovi. Ostatně, jak známo, kdo se neobjeví v právě v tomto praštěném animáku, jako by v popovém světě nic neznamenal.
Lidská práva i tantra
Sting je ovšem velmi znám a pohříchu občas i vysmíván, jak to tak v podobných případech bývá, jako zastánce nejrůznějších občanských aktivit. Už v roce 1981 podpořil svým vystoupením Amnesty International, pro kterou pak v roce 1988 odjel společně s Peterem Gabrielem a Brucem Springsteenem rozsáhlé šestitýdenní turné. Na budapešťskou zastávku dodnes vzpomíná řada Čechů se slzou v oku jako na svoje první setkání s opravdu velkým rockovým koncertem.
Zpěvák se angažoval za záchranu deštných pralesů, podporoval jihoamerické indiány, samozřejmě hrál spolu s desítkami dalších na Live Aid 1985 na záchranu afrických hladovějících i na volném pokračování Live 8 o dvacet let později. Angažuje se ve prospěch obětí přírodních katastrof, nemocných AIDS i lidí perzekvovaných totalitními režimy, ať už jde o Čínu, nebo Kazachstán.
Při všech aktivitách mu ovšem zjevně zbývá spousta času i na osobní život. Stačil počít šest dětí, dvě s první manželkou Frances Tomeltyovou a čtyři s Trudie Stylerovou, obě jsou herečky. Praktikuje jógu a tantrická cvičení, díky nimž údajně dosahuje až neuvěřitelných sexuálních výkonů. Je makrobiotik, medituje.
Skoro se až nechce věřit, kolik toho ten člověk stihne. Ale zároveň se, alespoň v posledních deseti letech, vkrádá neodbytná otázka, zda by přece jen nebylo lépe, kdyby se zkusil zase jednou koncentrovat jen na to, co je jeho skutečnou doménou. Tedy na ty fantastické popové písničky, které posluchač pozná po pár taktech. Na druhou stranu je třeba mu přiznat, že jich už napsal víc než většina ostatních. Má hotovo.
