Známe to z nejrůznějších filmů - nindžové byli při své práci vždy velmi nenápadní. Na sobě nosívali tmavé obleky, které jim zakrývaly celé tělo kromě očí. Dokázali
se zároveň pohybovat velmi tiše, aby je nikdo neodhalil. A pak znenadání přišel smrtící úder, který nikdo nečekal. Po nepříteli hodili ozubenou hvězdici šuriken nebo speciálně vyrobenou foukačkou vystřelili šíp napuštěný jedem.
Stejně dobře ale dovedli zacházet i s mečem. Všechny tyto dovednosti nebyly nikdy nikde sepsány, každý nindža je vždy jen osobně předal svému potomkovi či učedníkovi. Díky tomu se vytvořil prostor pro nejrůznější fantazie a nindžům začali být připisovány i vlastnosti, které nemohli mít. Třeba že se dokážou pohybovat po vodě nebo že mohou zmizet mrknutím oka.
"To opravdu není možné. A nezáleží na tom, jak moc trénujete. Nindžové jsou prostě jen lidé," říká jeden z posledních zástupců těchto záhadných bojovníků, Japonec Džiniči Kawakami. Nicméně jak dodává, pro pohyb po vodě (klidně i ve stoje) mají speciální plováky.
"Pořád umím namíchat jed"
Kawakami je hlavou jednoho z japonských nindža klanů. Vše, co umí, se naučil od svého mistra Masazy Išidy. Začal, když mu bylo šest let. "Myslel jsem, že si jen hrajeme, nenapadlo mě, že se učím nindžutsu (umění nindžů)," uvedl Kawakami pro britskou BBC.
Pak ho dokonce jednou napadlo, že ho mistr učí, jak se stát dobrým zlodějem. Ukazoval mu totiž, jak se pohybovat co nejtišeji či jak se potají vloupat do domu. "Pořád ještě umím namíchat bylinky a vyrobit z nich jed, který nemusí být smrtelný, ale vyvolá u vás příznaky vážné nemoci," popsal Japonec své dovednosti.
Nindžové podle něj ale nebyli jen pouzí vrazi, jak to vyplývá z některých
filmů. Většina z nich měla normální práci. "Být jen nindžou? To byste se neuživili," říká Kawakami. Byli to farmáři či různí obchodníci. A nindža v 21. století? Pan
Kawakami je vystudovaný inženýr a vypadá jako běžný japonský podnikatel.
Druhý ze zbývajících japonských nindža klanů vede Masaaki Hacumi. Jeho následovníci se po celém světě učí specifické umění nindžů, které se nazývá bujinkan. Zájemců o toto bojové umění prý neustále přibývá, nyní jich je již kolem 300 tisíc. "V cizině se to učí i vojáci a policisté," dodává pan Hacumi.
"Následovníka už nevyberu"
Někteří z nadšenců jezdí za svým učitelem až do Japonska. Například Brit Paul Harper přijíždí každý rok na pár týdnů, aby se zdokonalil. "V osmdesátých letech existovala spousta časopisů o bojovém umění, tehdy jsem se učil karate a narazil jsem na bujinkan," popsal Harper. Za tréninkem do Japonska jezdí už více než 25 let.
Pana Hacumiho proslavila nejen škola bojových umění, ale i fakt, že si ho pro konzultace vybírají filmoví tvůrci. Podílel se třeba na bondovce z roku 1967 s názvem Žiješ jenom dvakrát. Oba dva nindža mistři se shodují na jednom. Žádného pokračovatele už mít nebudou.
"V době občanských válek v období Edo (v letech 1603 až 1867) byly veškeré dovednosti nindžů jako vyzvědačství, zabíjení nebo míchání léků potřebné," vysvětluje pan Kawakami. "Jenže nyní existují zbraně, internet a mnohem lepší léky, takže pro umění nindžů už v tomto světě není místo," dodává.
Svého následovníka si proto nevybral. Pouze učí historii nindžů na univerzitě. Stejně tak i Masaaki Hacumi. "Mí studenti se učí některé techniky, které používali nindžové, ale osoba, která má šéfovat klanu, musí být pro tuto funkci předurčena," říká 80letý muž. A takového člověka prý nezná.
