RECENZE: 3D Tron je dokonalý videoklip, jako film však pokulhává

Paříž (Od zvláštní zpravodajky iDNES.cz) - Navzdory velikášské kampani je Tron: Legacy 3D stejně menšinová záležitost, jakou byl v osmdesátých letech jeho předchůdce Tron. Počítačovým nadšencům nadšení rozhodně nevezme, ale těm ostatním se po prvotní fascinaci začnou klížit oči.

Jako videoklip by měl moderní Tron stoprocentní hodnocení. Temná atmosféra v kombinaci s fascinující hrou geometrie a světel dokonale souzní s hudbou Daft Punk. Ta mimochodem vznikala současně s filmem a z výsledku, který po formální stránce působí nebývale konzistentně, je to znát - bez hudby by byl účinek díla minimálně poloviční.

Tron: Legacy

70 %

USA, 2010, 126 min.

režie: Joseph Kosinski,

hrají: Jeff Bridges, Garrett Hedlund, Olivia Wildeová

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.8

Bohužel Tron: Legacy 3D není videoklip, ale film. Tedy útvar, který by měl ohromovat nejen smysly, ale také mozek. A v tomto směru režisér Joseph Kosinski nepřekročil svůj stín. Atrakce mu jde coby úspěšnému autorovi reklam dobře, vyprávění už míň. V jednotlivostech si tak sice s námi dokáže hrát jako kočka s myší, celkově však divákovu pozornost udrží jen stěží.

Chci být motorka

Síla Tronu očekávaně tkví hlavně v obrazu a akci. Když se vnoříme do nekonečného světa „za monitorem“, staneme se jeho součástí stejně přirozeně jako Flynn junior, který svou digitální existenci zvládá s přehledem už od prvního kroku ve sféře her.

Samozřejmost, s níž se on i jeho konkurenti proměňují ve futuristické stroje, vyráží dech. Prostě si řekne: „Teď se chci stát motorkou!“ a stane se jí - stačí jen natáhnout se do pozice závodního jezdce. Trochu to připomíná kouzlení v pohádce, jenom prsten ani hůlka k tomu nejsou potřeba.

Nutno říct, že technické finesy, jež Kosinski se svým týmem používá, skutečně nemají v dosavadní tvorbě obdoby; co Matrix načal, to 3D Tron rozvinul a posunul o nečekaně velký kus dál.

Nejen šílené honičky či souboj s laserovými disky, ale i „obyčejné“ zápasy tělo na tělo působí až nadpozemsky křehce: nárazy, kopy, údery, to vše se odehrává ve zběsilém tempu, a přitom téměř bezkontaktně. Jako by těla v prostoru předváděla balet, a ne lítý boj. V kombinaci s hudbou je to jako ryzí symfonie. Bez nadsázky.

Tron: 1982 /2010

V původním snímku z roku 1982 (Tron) se počítačový programátor Kevin Flynn (Jeff Bridges) poprvé dostává do digitálního světa, kde je nucen bojovat se zákeřnými programy. Po letech (Tron: Legacy 3D) se na stejné místo dostává i jeho syn Sam (Garrett Hedlund) a setká se tam se svým otcem, jakož i s jeho nestárnoucí programovou verzí jménem Clu. Aby ho dostal zpátky do reality, musí se zapojit do počítačové hry.

Jenže jak vysoko nás Kosinski - kouzelník vynese, tak hluboko spadneme, když perfektní akci vystřídá vachrlatý děj.

Jeff Bridges se sice v dvojroli Kevina Flynna, respektive jeho počítačového klonu Clu snaží ze všech sil, Tron ovšem není typ filmu, kde by bylo CO hrát.

Navíc nabízí jen samá ošuntělá témata. Návrat ztraceného syna/otce, láska, jíž nestojí v cestě ani různý sociální původ (Uživatel versus Program) či boj člověka se „zlým“ strojem - s takto ohranými motivy je třeba zacházet opatrně. Tedy pokud není naším cílem barvotiskový kýč či naopak tvar, který je tak překombinovaný, až nedává smysl.

V případě Tronu se nám bohužel dostane obojího: nechybí srdceryvná scéna jako z telenovely (oběť až za hrob) ani rádobysofistikovaná zápletka, kterou je s to vysvětlit jen astrofyzik s hodně bujnou fantazií (proměna programu v člověka). Těžko říct, co je vůči jinak zdařilému dílu větší hřích.

Na druhou stranu - na rozdíl od spousty 3D remakových rychlokvašek má Tron: Legacy nezpochybnitelný náboj. Když Sam zapne otcův zaprášený počítač, rozbuší se srdce nejednoho tronovského fandy. A když zažehne motor jeho retro-futuristického fára, buší už zaručeně úplně všem.