Shrek je „zlobr“ - prý zlý, ve skutečnosti jen osamělý obr, do jehož močálů vyžene zakrslý šlechtic veškeré pohádkové bytosti. Aby se zbavil „mutantů a squatterů“ (jak vyhnaným kolegům přezdívá), aby mu prasátka přestala rýt na dvorku a trpaslíci sundali z jeho stolu „tu mrtvou ženskou“ (tedy Sněhurku), uvolí se Shrek osvobodit z dračího zámku zakletou princeznu, po jejímž boku chce zlotřilý lord uchvátit trůn.
Jenže za pomoci užvaněného oslíka a lásky všechno dopadne jinak, dobro vítězí, Sněhurka s Popelkou se porvou při chytání nevěstiny kytice a hrdinové „žili hnusně až do smrti“.
Jak vidno, ve Shrekovi nejde o příběh, ale o způsob, jak se s pohádkovými (a vůbec žánrovými) klišé nakládá. Sotva se nastolí známá romantická situace, shodí se gestem, slovem, hudbou, čímkoli. A těch nápadů je tolik, že snad jen dva tři delší dialogy dají pocítit plynoucí čas.
Čtěte recenze dalších dílů |
Pomyslný „smíchoměr“ vyskočí nejvýše, když princezna uzpívá k smrtící explozi něžného ptáčka, aby z jeho vajíček uklohnila volská oka, či když Shrek prchá zpomaleně po vzoru akčních Stallonů a Willisů před dračími plameny. Ale je tu také kupříkladu kouzelné zrcadlo s počítačovým obličejem a la Červený trpaslík či pážata s cedulemi Smích, Úžas, Potlesk, kterými dirigují reakce středověkého lidu - publika na způsob televizních show. To už jsou doteky téměř satirické, ale k útočné obžalobě ani k bezuzdné parodii nesklouznou. Legrace zůstává rozkošnická, přístupná v několika rovinách vzdělání a věku; od pofrancouzštělého „monsieura“ Robina Hooda k artušovské legendě na parkovišti Lancelot.
Ze Shreka srší radost filmařů, kteří si nezapomněli hrát. A nejen jejich. Alespoň perníkového panáčka, jenž svým mučitelům statečně vmete do tváře Vyliž mi polevu, měl za skvělé české titulky dostat František Fuka.
