Ve Varech už několik let nebyl, vzpomíná jen na polistopadové začátky tamního hotelu Thermal, krátce poté, co se z Hollywoodu vrátil do Prahy a začal pracovat pro Barrandov. "V Thermalu mi řekli, že nemohu z pokoje volat mezistátně, ať sejdu dolů na recepci. Když jsem hrozil, že si budu stěžovat prezidentu festivalu panu Bartoškovi, opáčili, že je to vůbec nezajímá. A jediný zahraniční tisk, který mi tam nabídli, byly čtrnáct dní staré řecké noviny," líčí producent, jenž stál u zrodu mezinárodních hitů včetně bondovek. Zarytě si však říká filmový obchodník - stejně jako jeho otec, za prvé republiky šéf Elekty, jenž před válkou s rodinou emigroval do Států. Dnes by mu prý dávali titul "super executive producer".
Rada první: Nechoďte tam!
Norbert Auerbach, producent, distributor a pět let prezident proslulé americké filmové společnosti United Artists, přivedl na svět takové tituly, jako jsou Hair, Rocky, Most u Remagenu, Yentl, série o Jamesu Bondovi nebo Růžovém panterovi.
Jeho otec Josef Auerbach přišel do Čech v roce 1924 z Vídně a stal se tu jedním z nejvlivnějších filmových podnikatelů té doby - televize stále vysílají pamětnické snímky jeho firmy Elektafilm. Před válkou rodina ujela přes Paříž a Rio de Janeiro do Států, kde otec i syn dál pracovali u filmu. Norbert Auerbach znal zblízka Adinu Mandlovou, Hugo Haase, Marlene Dietrichovou, Brigitte Bardotovou, Sophii Lorenovou. Na festivalu v Cannes sháněl americké pětadvaceticenty do automatické sušičky vlasů hvězdy Kim Novakové, v Rakousku zůstává jeho přítelem herec Klaus Maria Brandauer.
V Praze pracuje pro Barrandov a Nadaci Sue Ryderové.
Jsem euroskeptik a festivalový skeptik. Pokud na festival nemusíte nebo vyloženě nechcete, nechoďte tam. Pro mou profesi zůstává nejdůležitější Cannes, ale i tam se hodně změnilo, místo obědů, večeří, koncertů a zábav vládne jen nákup a prodej, což s sebou přivedlo i jiný druh lidí. Vary mají specialitu, kterou jsem nikde jinde na světě neviděl - tu spoustu nadšených mladých lidí, o které se nikdo nestará, a oni si přesto vystojí fronty kvůli lístku a nocují ve spacáku. Nicméně to, co mě zajímá, tedy obchod s produkcí, nikoli hotovými filmy, už nenajdete nikde. Naposled před lety v Cannes jsem skoro prodal scénář Jiřího Weisse dvěma producentům, jenže on se urazil, že by se to muselo přepsat ze špatné české angličtiny, a nebylo z toho nic. Ale dnes už spolu lidi ani nesedí, ani nemluví: i v Cannes, kam je táhne jídlo, víno a moře, je každý sám u stolu a má u ucha jeden až dva mobily. Pro profesionály nemá festival smysl ani užitek. Myslet si, že tam zahalekám na Bruce Wilise - Mám to pro tebe roli! - a on se přihrne, je naivní. Zrovna tak vyvracím mladým představu, že přivezou v batůžku své dílo a na festivalu ho někomu prodají. Ale pokud nemáte co na práci a milujete filmy, spánembohem, jeďte tam - je to jako jít na piknik nebo na pláž.
Rada druhá: Pochvalte hudbu
Na festivalu se vás v jednom kuse lidé ptají, co říkáte jejich filmu. Naštěstí v umění, jak z toho vybruslit, mám dlouholetý výcvik z Kalifornie. Každý víkend v Hollywoodu totiž přinášel dva problémy: Kde budeme hrát tenis, protože kurt tam měl každý, ale hráči chyběli, a ke komu půjdeme na film - každý měl také vlastní předváděcí síň. Méně zdatní diplomaté si sedali hned ke dveřím, aby stačili utéct se závěrečnými titulky. A my ostatní jsme museli něco říci. Například: Ta kamera je úžasná! nebo: Ta hudba je nádherná! Prostě si vyberte jeden bezpečný detail a s ním vystačíte. Ale nikdy, nikdy se nesmělo říci, že se vám film nelíbí. Přitom uzavřená představení nemají žádný vliv na úspěch filmů v kinech, tak jako teorie a praxe jsou naprosto rozdílné světy. Já jsem praktik, jen slyším, že někde pořádají panelovou diskusi, vybaví se mi panelák. Mluvil jsme na FAMU a studenti usnuli: jsou zvyklí poslouchat samé teorie, mně nerozuměli.
Rada třetí: Rozdávejte vizitky
Profesionál na festivalu trpí, protože je tam moc lidí a málo času. Když vás obklopí patnáct lidí, každý na slovíčko, ani se nestačíte najíst. V Cannes na promenádě mě zastavil pán a prosil, že se musíme sejít, vidět, až jsem mu řekl - Dobrá, přijďte se podívat zítra v sedm. On zajásal, jak si popovídáme, a já na to: Omyl, já řekl podívat, ne povídat! Čili: jak odmítat lidi? Pokud je to dobrý známý, řekněte mu: Poslyš, rád tě vidím, ale teď vážně nemám kdy, zavolej zítra. A pokud jde o neznámého, požádejte ho o vizitku s tím, že ji dáte svému asistentovi a ten se ozve - což se nikdy nestane. I to je zámořská praxe, Američan klidně na večírku osloví cizí lidi, představí se, vymění si s nimi vizitky, když jde domů, má jich v kapse dvacet a neví proč.
Rada čtvrtá: "Sorry" vždy stačí
Trapasům se nevyhnete, ale se slůvkem "Sorry" projdete svět. Když se k vám někdo hlásí a nevybavíte si jméno, Američan se nestydí říci: Promiňte, znám vás, ale jméno mi vypadlo. Nedávno jsem princi Charlesovi připomněl, že se známe - z charitativní premiéry Růžového pantera dávno před lety. Jen maličko zaváhal, než dodal: Ale jistěže se pamatuji... Stalo se mi mockrát, že jsem někomu blahopřál k filmu, který nenatočil, v němž nehrál nebo který se měl promítat až další den. Přihodí se, že přijdete jako host na akci, která se konala už včera, nebo se pustí jiný film, než na jaký jste lidi pozvali. Já si pletu jména, Kocourek jako Kočička, v češtině mi po návratu některá slova nenaskočila, tak jsem logicky odvozoval nová, "smrtiště" místo hřbitov. Ale vždy a všude platí, že při trapasu má člověk přiznat barvu a omluvit se. Rozdíl je jen v tom, že teď říkám "Sorry" já, když jsem byl prezident, říkali ostatní "Sorry" mně.
Rada pátá: Na recepci se nejí
Večírky a recepce patří ke každému festivalu, ale ve světě se na nich lidé chovají jinak. Ve Francii zmizí ze stolů nejdřív uzený losos a ústřice, v Anglii rostbíf - dnes asi šílený rostbíf, jen v Česku zmizí úplně všecko. Česká recepce začíná v šest, ve tři čtvrtě už tam stojí dav a pět minut po šesté je pryč všechno včetně vidliček! Nechápu to, zdejší tabule jsou přitom bohaté a nádherně nazdobené, že se to venku nevidí. Ovšem vůbec nejhorší recepce jsou v Americe: nejenže tam stejně jako u nás nalité bílé víno zteplá, ale hlavně se jídlo i pití podává v papíru, takže všecko chutná po papíru. Navíc ve světě lidi nechodí na recepce kvůli jídlu, spíš postávají a hovoří, berou to jako společenskou záležitost. Zásada zní: pokud musíte na recepci, před ní si zajděte na pořádnou večeři! Pak nevíte, co s talířkem v jedné a s číší v druhé ruce, a partnerka vás krmí po soustech.
