RECENZE Tmavomodrý svět: Není nedotknutelný, jen úctyhodný

Zlatý Hollywood! Tam už nemusí opakovat známé pravdy, že film je jen film a skutečnost je věc jiná; že ani nejsvětější téma nečiní dílo nedotknutelným, a naopak z nicotnosti může vzniknout přelomová podívaná. Žijeme však v Česku, a proto Tmavomodrý svět potřebuje vytknout před závorku dvě mimofilmové samozřejmosti.

Za prvé, příběh shrnuje hold českým letcům za válečné hrdinství, omluvu za komunistická vězení a dnešní zapomínání. Ale případné výhrady k filmu, jenž se zaštítil věnováním veteránům, nejsou vlastizradou! Vůči skutečným hrdinům neexistují pochybnosti.

Za druhé, svatokrádeží zavání i pouhá smítka na klopě otce a syna Svěrákových, jimž veřejné mínění přisoudilo role jakýchsi národních kazatelů. Ale ani osobní aura nemá s dílem co dělat.

Tmavomodrý svět je nutno vnímat, jako by jej natočili anonymní pánové Iks a Ypsilon - tak jako je třeba oddělit „krasosmutnění“, jak důvtipně pojmenovali styl filmu provozovatelé kin, od onoho krasořečnění, které doprovází mohutnou premiérovou kampaň.

Tmavomodrý svět

65 %

ČR, 2001, 115 minut

Režie Jan Svěrák. Scénář Zdeněk Svěrák. Kamera Vladimír Smutný. Hudba Ondřej Soukup

Hrají Ondřej Vetchý, Kryštof Hádek, Oldřich Kaiser, Tara Fitzgerald, Hans Assmann, Charles Dance, Miroslav Táborský

Streamovací služby: HBO Max (CZ zvuk)

Kinobox: 79 %

IMDb: 7.2

Takže co zbude, vezmeme-li film sám o sobě? Kupodivu pořád dost. Rozhodně víc, nežli je v tuzemské tvorbě normou, a přinejmenším tolik, čemu se říkává „respektábl“. Čili dílo hodné úcty, plnící přesně očekávání - pouze překvapení tu nemá místo.

Tmavomodrý svět šlape spolehlivě jako švýcarské hodinky. Je vyprávěn čistě, přehledně, předvídatelně; střídá vtípky pro odlehčení s dramatickou akcí a tichým dojetím, rozdávaje přitom už karty pro rozkol, zradu, oběť, naději.

Vcelku decentně vede zahraniční publikum místopisem a daty dějin; až „hollywoodsky“ názorně je předválečný úvod zalit sluncem, kdežto poúnorový dvůr vězení deštěm.

Triky a vůbec letecké scény snesou nejpřísnější světová měřítka; kdyby snad pro nic jiného, pak pro onen úžasný, bezhraničný prostor azurové a bílé, ulpívající v lyrizované zóně volnosti jen tak kratičce, aby prudká bojová akce vyrazila dech, už proto si zaslouží Tmavomodrý svět největší z pláten.

A stejně kvůli hračičkářství režiséra. Požitkářsky, ne však samolibě si Jan Svěrák pohrává s kniplem pod dívčí sukýnkou, s mileneckým rozpažením paží-křídel a la Titanic, s chrastícími ořechy a Hitlerovým řevem z rozhlasu coby svědky erotické scény, s „hanbatými“ fotkami, které si panicové lepí do stíhaček žvýkačkou, zkrátka s detaily působivějšími než silácká gesta.

Vděčný pár hlavních hrdinů, zralého muže a jemu oddaného mladíčka, jejichž vztah se kvůli ženě zle naruší, doplňují v komunitě české letky v Anglii spíše jen typizované figurky: dobrák, komik, klučina, zbabělec, frajírek.

Ondřej Vetchý (plus jeho pes, neboť ten motiv účinkuje stoprocentně) představuje ryzí samozřejmost, ztělesněný klid, věrnost, důstojnost, odpovědnost. To, v čem selhává, je spíše zahráno než napsáno: díky Vetchému zůstává jeho postava sympatickou, třebaže právě za ni vždy kdosi jiný vykupuje viny, a Sláma s tím vědomím musí žít; sám.

Jeho mladičký protihráč Kryštof Hádek je přesně sladký i rozbolavělý, nicméně největší hereckou satisfakcí se Tmavomodrý svět stal pro Oldřicha Kaisra, představitele zdánlivě podružného důstojníka u klavíru. Je zdrženlivý, vždy jakoby nad věcí, ale právě v něm se nejsilněji otiskuje každá křivda, každá smrt; on je tím, kdo druhé nejlépe chápe a nejvíce za ně trpí, on je nositelem pravé, skryté důstojnosti i melancholicky měkké, teskné modré nálady.

I další herci jdou nad rámec postav: ať mírně sporných (esesácký vězeňský lékař coby vykladač cti) nebo účelových (Táborského šmelinář nasazený na politické spoluvězně).

Výhradně „mezi námi kluky“ se Svěrákovi pohybují hladce, jistotu vychýlí až milostný trojúhelník. Ženské charaktery nebývají doménou Zdeňka Svěráka, takže herečka Tara Fitzgeraldová hledá klíč sama; romance je to navíc dost náhlá a přímá, tváří se ušlechtile, ale nevybuchuje osudovou vášní melodramat a la Anglický pacient. Prostě se hodí: podobně Cameron nemohl potopit Titanic bez tklivé love story.

Tmavomodrý svět přesně završuje cestu Svěrákových od osobní procítěnosti Obecné školy přes naplnění žánru v Koljovi k vysoce profesionálnímu produktu „na téma“. Rozum se mu hluboce uklání, srdce může zůstat chladné. Jak tvrdí Lars von Trier o příliš dokonalých filmech, jediné, co jim chybí, je „přirozená chyba“.