Nutno dodat, že své veřejné vystoupení zvládla v pohodě. „Mám dobrý trénink od vás,“ pošťuchovala Ledecká české žurnalisty. „Ale mluvit anglicky před takovou hromadou lidí, to není jen tak. Já se zasekávám, i když mluvím česky - protože jsem nervózní. V angličtině mi nechodí slova a mívám okna.“
I tak stihla sál několikrát pobavit a prozradit na sebe spoustu věcí. Zde je výběr toho, o čem nejlepší žena v super-G na lyžích a zároveň v paralelním obřím slalomu snowboardistek hovořila. Protože řeč byla nejen o sportu.
O oslavách: „Dnes jdu na slavnostní zakončení, s hrdostí ponesu vlajku. A pak půjdu do postele. Musím vstávat hodně brzo, odletím do Česka, budu chvíli v Praze - a pak zase do Turecka (na Světový pohár na snowboardu). Hlavně si musím odpočinout a zase si zvyknout na evropský čas.“
O tom, s čím jela na olympiádu: „Mým největším cílem bylo mít možnost startovat v obou sportech. To byl obrovský bonus. O tom jsem snila už jako malá. Myslela jsem, že to přijde později, že ještě není čas, že ještě potřebuju trénovat. Vím, že dělám v obojím hodně chyb. Omlouvám se, trenéři. Pořád nejsem dokonalá. Žádné volno nebude. Sorry, pánové!“
O radosti ze sportu: „Cítím, že tohle je moje největší výhoda. Bavím se tím, co dělám. Bavím se tréninkem i zlepšováním se. Tak dlouho, dokud to bude platit a budu to dělat sama pro sebe, jsem na dobré cestě. Nemůžu tvrdit, že se každý den vzbudím a říkám: Jupí, jdu na kopec. Ne pokaždé se vám v pět ráno chce z postele, chcete jen spát. Ale pak jsem na kopci - a jsem doma.“
O windsurfingu na OH 2020: „Musím trénink trochu urychlit, co? Vždyť už je to za chvíli.“
O množství nových fanoušků: „Docela jich přibylo a pořád přibývá. Je úžasné, že mě hodně lidí sleduje a podporuje. Kryjí mi záda, tlačí mě do cíle. Ale upřímně, nejdůležitější lidé sedí tady kolem mě (ukazuje na svůj tým a rodiče v publiku). Bez nich bych na svoje cíle nedosáhla.“
O tom, zda byla v Koreji porazitelná: „Všechny holky, co byly na startu, mě určitě můžou porazit. Je to závod. Každý má šanci. Mojí prací je ale předvést tu nejlepší jízdu a soustředit se na sebe, ne na ně.“
O pírku ve vlasech: „Mám ho z Denveru, z indiánského obchodu. Kupuju si ho pokaždé, když se tam připravuju. Je to prostě tradice.“
O dědovi Janu Klapáčovi: „Musím říct, že bez něj bych tu nebyla. Od dětství je moje největší inspirace. Naučil mě, jak milovat sport. Jsem šťastná, že tu sedím se dvěma medailemi a doufám, že je na mě hrdý.“
O tátovi-muzikantovi: „Oba děláme úplně odlišné věci, ale každý jsme v tom dosáhli na úspěch. Když nás tu jedna paní vezla autem, pouštěla na obrazovce korejskou verzi tátova muzikálu. To byla vážně výjimečná chvíle. Táta o mně ještě žádnou písničku nenapsal, ale brácha jo. Tak aspoň jednu mám. (Janek Ledecký v publiku: Slibuju, napíšu.) Tak jo!
O svém kytarovém umění: „Jediný song, který bych teď uměla zahrát, je asi Here Comes The Sun. A vlastně ještě Blackbird od Beatles. Víc ne.“
