Hašane, jsi jednička a já už musím na cigáro!
Úvodní vzpomínky patřily Ivanu Hlinkovi, jenž byl pod zlatým úspěchem podepsaný jako hlavní trenér. „Ivan měl charisma. Ať přišel kamkoli, tak ho nešlo přehlédnout. uměl si neskutečně získat lidi a ti za ním potom šli,“ popisoval Hašek.
Ručinský přidal: „Strašně nerad prohrával. Byl soutěživý, což se projevilo při jeho hráčské i trenérské roli. Nebyl to pedant nebo zastánce přísných pravidel. Nechal hráčům volnost a oni mu to vraceli na ledě.“
Hlinka byl svéráz, což se promítalo i při tak vážných záležitostech, jako byla olympijská nominace. Svědčí o tom Haškova historka, jak se dozvěděl o tom, že bude v Naganu brankářskou jedničkou.
„Letěl za mnou za přelomu října a listopadu. Pamatuju si přesně, jak to bylo. S Buffalem jsme prohráli 2:3 s New Jersey a já byl po zápase smutnej. Věděl jsem, že na mě Ivan s Frantou Černíkem čekají, ale nechtělo mi za nimi. Když jsem konečně přišel, tak mi Ivan říká: Hašane, jsi jednička, ale já už musím na cigáro!“
Podle Ručinského nedělal Hlinka z nominace vědu. Věděl, jaké chce hráče a nezáleželo mu na momentální formě. „Věřil jim a víc ho nezajímalo. Opomíjel třeba některé hráče, kteří působili v NHL. A místo toho vzal třeba Vláďu Růžičku. Ukázalo se, že nominaci udělal správně.“
V Kanadě nám vůbec nevěřili
Je známou věcí, že Česko nebylo před turnajem žádným favoritem. Ručinský však popisoval, že v Kanadě ho považovali téměř za outsidera. „Hrál jsem zrovna v Montrealu a tam se všechno rozebíralo dopodrobna. O nás říkali: Dobrý, máte Džegra a Dominika, což je momentálně nejlepší gólman na světě. Ale stejně nás odsunovali stranou.“
Ani samotní hráči neměli přehnaná očekávání, byť ve skrytu snili o úspěchu. „Po prvním zápase, kdy jsme porazili Finy 3:0, bylo ale rázem vidět, jak všichni chceme. A to se táhlo celou olympiádou,“ vzpomíná Hašek.
Tajuplný návrat z Nagana
O návratu hokejistů z Nagana panuje hodně legend, málokdo chce otevřeně popsat, co se tou dobou dělo na palubě letadla. Ručinský však přece jenom alespoň střípky poodhalil. „Je pravda, že za námi chodili členové posádky, abychom se umírnili.“
Oslavy však neprobíhaly po celou dobu letu, který i se dvěma mezipřistáními trval nekonečných dvacet hodin. Největší intenzitu nabraly až zhruba tři hodiny před přistáním, kdy se všichni sešli v salonku vládního speciálu.
Porazí hokejisté v olympijském semifinále Rusko?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 28. února 2018. Anketa je uzavřena.
„Vnímali jsme to tak, že je to možná poslední příležitost, kdy jsme všichni takhle společně. A chtěli jsme si to užít. Tehdy byly momenty, kdy se kluci několikrát nahrnuli na jednu stranu letadla, pak na druhou... Proto přišel pilot, ať klidně slavíme, ale ať letadla nepřevažujeme,“ vypráví Ručinský.
„A ke konci nám musel několikrát opakovat, abychom si sedli na místa,“ pousmál se Hašek.
Nezapomenutelný „Staromák“
Po přistání hokejisté putovali na návštěvu prezidenta Václava Havla. Jeho manželka Dagmar pro všechny připravila grog, který pak hráčům nalévala z velkého hrnce naběračkou. „Překvapilo mě, jak jsou hokejisté velice mladí. Byla jsem na ně hrozně hrdá a dostali jsme od nich dres.“
Pro hráče bylo setkání s Havlem milé, ovšem největším zážitkem pro ně zůstává setkání s fanoušky na Staroměstském náměstí. „Zažil jsem to pak ještě třikrát po mistrovství světa, ale po olympiádě to bylo úplně něco jiného. I cesta z letiště - tolik lidí jsem v životě neviděl. Byl jsem úplně v šoku. Přišlo mi, že je nějaká revoluce,“ říká Ručinský.
Byli jsme jako fanklub, přiznávají novináři
Své zážitky z Nagana přidali ve speciálu iDNES.tv i novináři Ivan Hamšík a Zdeněk Šustr, kteří z Japonska před 20 lety referovali. A oba zpětně přiznali, že je atmosféra na turnaji pohltila natolik, že ztratili profesionální přístup.
„Snažili jsme se zachovat dekorum, ale nepodařilo se nám to. Emoce byly tak velký, že jsme se chovali jako fanklub, a ne jako novináři. Nejsem na to úplně pyšný, ale bylo to tak,“ usmál se Hamšík, který z Nagana psal pro MF DNES.
Podle Šustra na tom byli podobně i ruští žurnalisté, ovšem Češi nakonec díky vítězství všechno přebili. A to včetně ostatních sportů. „Hokejisté zastínili naprosto všechno. Čekalo se to, protože v Naganu byli poprvé hráči z NHL, realita přesto přebila očekávání. Odskákali to ostatní, kteří získali medaili jako třeba Kateřina Neumannová.“
Většina známých oběma novinářům záviděla, že mohli být přímo u toho. Hamšík však reaguje: „Ve skutečnosti jsme záviděli my jim, že si mohli doma užívat tu pospolitost, euforii a vše okolo. V Naganu lidi hokeji moc nerozuměli.“
Hoši byli grogy, popisuje pilot Jirmus
Ještě před finálovým duelem s Ruskem se nejvyšší ústavní činitelé rozhodli, že pro hokejisty poletí vládní speciál. Jedním z jeho pilotů se stal Petr Jirmus, jenž kvůli tomu o nejdůležitější zápas turnaje přišel - v jeho době totiž seděl v kokpitu.
Konečný výsledek se dozvěděl až po přistání v Tokiu, kde posádka nakoupila catering před dlouhým letem v ruském stroji TU-154. „Který byl mimochodem moc dobrý. Rád na něj vzpomínám,“ říká Jirmus, jenž pilotoval prostřední část zpáteční cesty.
„Mezitím jsem seděl ve 25. řadě vedle pana Patery s panem Procházkou. Samozřejmě jsem si nemohl dát pivo, ale ti hoši byli tak grogy, že spali. A když si dali jednu dvě desítky, tak měli dost. Pořádně začali slavit až před přistáním. Chlapci byli hovorní, ale opravdu toho měli dost. Vždyť za sebou měli už šestihodinový přesun autobusem do Tokia.“
Jak Lener přišel o svůj pověstný knír
V něm nechyběla ani lyžařka Kateřina Neumannová, která v Naganu získala dvě medaile. „Šest hodin v autobuse bylo fakt dost, ale proběhla tam první část oslav. A právě tam přišel Sláva Lener o svůj pověstný knír,“ směje se žena, která na běžkařské zlato dosáhla o osm let později v Turíně.
„Pak přišel útlum, únava a trochu rozčarování z dlouhého čekání na letadlo. Nejzábavnější část cesty proběhla až v závěru, kdy se slavilo velmi nestandardně. Z jednoho salonku v letadle se stala diskotéka, a to by bylo asi tak všechno, co k tomu řeknu,“ culila se Neumannová.
