Ano, vím: přesně tak vypadá nepřípustné genderové zjednodušení. Existují přece ženy, kterým slavná erotická sága nezrychlí tep ani o vteřinu – na rozdíl od biatlonu; a jistě se najdou naopak muži, pro něž je novodobý románek Popelky a prince přinejmenším přijatelný. Stačí se podívat na internetové diskuse – tedy pokud se jim dá věřit.
Nicméně objektivní fakta mluví následovně: na závěrečný díl trilogie Padesát odstínů přišlo jen v Česku pouze za první víkend bezmála sto čtyřicet tisíc, s předpremiérami sto padesát tisíc lidí. Návštěvnický rekord první části série – čtvrt milionu diváků za úvodní víkendové promítání Padesáti odstínů šedi – sice zůstal nepokořen, nicméně stále je to pořádné číslo.
RECENZE: Jak trudný je život miliardářů. Padesát odstínů tupé detektivky |
A nejen u nás, od Německa přes Velkou Británii, Itálii či Francii až po Spojené státy slaví finále vysmívaného „porna pro mamky“ opět vítězství.
„Vážně je Padesát odstínů to nejlepší, co můžeme nabídnout dospělým divákům, kteří nechtějí sledovat marvelovské komiksy?“ ptá se recenzent listu The Hollywood Reporter a odpovídá si: „Vzhledem k tomu, že se světové tržby celé ságy právě dostaly přes miliardu dolarů, zdá se, že ano.“
Jinými slovy, nač jiného má dneska jít do kina člověk, který již dosáhl věku voliče, aniž by objevil pět zásadních rozdílů mezi Batmanem, Supermanem a Spider-Manem? Jeho výběr je omezený, na jedné straně digitální rekové, na druhé festivalové (rádoby) umění, ale nic mezi oběma krajnostmi. Pak není divu, že zabloudí do milionářského doupěte lechtivých milostných hrátek.
Že se Padesát odstínů svobody nedá vydržet? Nedá, ale jít na ukázkově špatný film může být někdy osvobozující – tedy pokud si pak o něm člověk nemusí nic myslet, neřku-li psát.
Navíc je třeba poopravit vžitý výraz „porno pro mamky“. Možná se opíral o reálné složení čtenářské armády stejnojmenných knižních předloh, nicméně víkendové statistiky amerických kin uvádějí, že 75 procent publika Padesáti odstínů svobody sice tvořily podle očekávání ženy, nicméně výraznou většinu tvořily věkové skupiny pod třicet let. A těm snad opravdu nelze připisovat tajné hříšné sny zasloužilých matek.
Oč tajemnější jsou myšlenkové pochody zámořských analytiků filmového trhu, kteří dospěli k převratnému odhalení, že mohutný nástup Padesáti odstínů svobody kupodivu nijak nezbrzdilo současné hnutí #MeToo. To si opravdu mysleli, že aktivistky brojící proti sexuálnímu obtěžování vyhlásí celosvětový bojkot příběhu o nezkrotné vášni, ve kterém navíc zprvu nesmělá studentka převezme hrdý bičík emancipace a vymrská ze svého partnera vedle miliardářských radovánek i respekt k jejímu osobnímu prostoru?
Jak se často v reakcích opakuje, závěť Padesáti odstínů osvobodila především duše diváků. Je konec, nové pokračování o příštím svatém Valentýnu nehrozí – alespoň to produkce tvrdí. A kdyby snad někdy někoho napadlo natočit remake, hůř než originál to zkrátka dopadnout nemůže.
To je ten pravý, nadějeplný happy end.
