Zpočátku se zdálo, že naváže na reformy svého otce Abdülmecida I. i strýce Abdulazize, osmanských reformistů, kteří výrazně přiblížili svou říši Evropě. Abdülhamid krátce po svém nástupu vydal první osmanskou ústavu a nejvyšší ministerský post velkovezíra zpřístupnil i nemuslimským politikům.
Po prohrané válce s Ruskem prohlásil, že říše zažívá politickou krizi. Rozpustil parlament, nové volby už nevypsal, navíc novou ústavu úplně zrušil.
Vůdcem všech muslimů
Začal se obklopovat lidmi, kteří mu nebyli schopni oponovat. Sultánovým palácem v Istanbulu prorostla korupce a klientelismus. Abdülhamid se navíc přiklonil ke konzervativní sunnitské víře. Propagoval panislámské myšlenky a prohlásil se za chalífu, vůdce všech muslimů.
Začaly ho podporovat konzervativní kruhy a ze sultána se stal islámský diktátor. Nařídil zákroky proti arménským křesťanům bojujícím za nezávislost. Masakry si vyžádal přes 100 tisíc obětí.
Opozice se ho v roce 1896 pokusila sesadit, ale neuspěla. Represe zejména vůči svobodnému tisku se pak ještě prohloubily. Sultán následně potlačil řeckou rebelii na Krétě a odmítal jakékoliv žádosti Židů na vznik samostatného státu v Palestině. Odpůrci mu vyčítali, že za jeho vlády ztratila Osmanská říše velkou část svého území a byla i nadále jednou nohou ve středověku, „nemocným mužem na Bosporu“, jak Osmany označovali ruští diplomaté.
Orient expres spojil Turecko s Francií
Některých inovací se ale nevzdal. Podporoval například rozvoj železnice a jejím prostřednictvím propojil Istanbul s Evropou. Slavný Orient expres spojil v roce 1883 Osmanskou říši s Paříží.
Na začátku 20. století nabralo na síle reformní hnutí Mladoturků. To se ze Soluně postupně rozšířilo po celé zemi a získalo podporu v armádě. Abdülhamid dostal strach a začal ustupovat. Obnovil ústavu, omezil vliv náboženských vůdců, zrušil cenzuru a vypsal volby, ve kterých Mladoturci zvítězili.
Sultán se pokusil zachránit zbytky moci a uskutečnil převrat, po kterém chtěl znovu zavést právo šaría, ale neuspěl. Parlament Abdülhamida sesadil a na jeho místo dosadil umírněného sultána Mehmeda, který následně vehnal Osmanskou říši do 1. světové války na straně Německa a Rakouska-Uherska.
Abdülhamid mezitím odešel do vyhnanství do Soluně. Do Istanbulu se mohl vrátit v roce 1912, ale zůstal v domácím vězení, ve kterém zemřel 10. února 1918. Měl 13 manželek a 17 dětí.
