„Je příjemné být českým číslem jedna, jenže zase máte na bedrech obrovskou tíhu,“ vypráví Martin Macík. „Beduín nebeduín. Jsem profík a jsem tady, abych zajel co nejlepší výsledek. Takže i ve druhé půlce Dakaru budu závodit, budu se chtít zlepšit. A rozhodně nebudu čekat, jestli všichni odpadnou a já vyhraju.“
Ty věty do telefonu odříkával z bivaku v bolívijském La Paz. Bylo osm ráno, on ale tentokrát nikam nespěchal. Spíš zpovzdálí sledoval rej mechaniků, kteří z gruntu opečovávali jeho Frantu, tedy žlutočernou liazku.
Po šesti drsných dnech, kdy se celý dakarský konvoj prokousával nekonečnými písečnými dunami v Peru, kdy trpěla technika, lidské tělo i duše, přišel konečně volný den. „A já si potřebuji odpočinout. Ve středu bylo 40 stupňů, včera kolem nuly. Ty přechody jsou děsné, takže všichni kolem mě chrchlají a už to leze i na mě.“
Na Dakaru je pošesté, po učňovských účastech v roli navigátora počtvrté jako šofér. Jenže vždycky býval - z českého pohledu - spíš ve stínu mužů, kteří nahlas mluvili o vítězných etapách, o pódiích.
To Macík volí skromnější slova.
Jednak kvůli svému věku - je mu jen 28 let, jednak i kvůli značce. Macík pokračuje v rodinné tradici a závodí s liazkou, která se ale už v reálu dlouhé roky nevyrábí.
On auto vylepšuje jen díky dokumentaci, kterou jeho otec zachránil. Také na rozdíl od českých soků Lopraise a Kolomého nikdy nebyl za volantem úplným střelcem, jezdcem, který by držel plný plyn, riskoval.
Spíš sází na racionalitu. I proto se po divokém prvním dakarském týdnu, kdy se v poušti převracel na bok jeden kamion za druhým, drží na výtečném čtvrtém místě. Za sebou má i dva ruské kamazy patřící už léta k favoritům. „Teď ale nejsou hrozbou, protože to v dunách pohnojili. Každý Rusák se převrátil.“
Ve čtvrtek byl Macík dokonce blízko tomu, aby poprvé vyhrál etapu. Dlouho vedl, jenže pak doplatil na to, že proti sokům dojížděl za tmy, a ztratil. Když pořádně nevidíte, často brzdíte dřív. Tolik nehazardujete. „Byli jsme zklamaní, protože ta etapa byla dělaná přímo pro nás. Pak jsem si říkal proč? Vždyť je to skvělé umístění a my ještě zdaleka nejsme v cíli,“ popisoval.
Teď v půlce ho dělí 50 minut od toho, aby se probil na stupně vítězů, které už jsou pár let pro Čechy zapovězenou metou. „Přežil“ bez zásadních ztrát peruánské bláznovství v dunách.
„Pokusili se nám dát úplnou divočinu, a když už jsme si mysleli, že je konec, přišla pátá etapa, v níž byly duny, kdy jste neviděl na jejich konec. Občas jsme měli stažený zadek, protože jedete na hraně. A občas vám to vyjde a přejedete něco, co ostatní ne. Vy pak máte pocit, že to byla dobrá etapa, a někdo, že byla hrozná.“
I tak - stejně jako 99 procent účastníků - má za sebou už krizové okamžiky. Ve středu se mu protáčel volant, pořádně nereagoval, on se najednou ocitl mimo trať. Naštěstí v místě, kde to nemělo fatální následek. „Klepali jsme se, protože kdyby se to stalo v dunách, byli bychom na kaši. Jen opravami jsme ten den ztratili hodinu.“
Ač třída kamionů po prvním týdnu hodně prořídla, dál je tu osm devět posádek, které mohou každý den vyhrát etapu. A které se mohou prokousat až k beduínu.
Bude mezi nimi nakonec i Macík?
