Právě pro něj po 16 hodinách v autě končí příjezdem do bivaku středeční den, který pořadatelé s předstihem označili za nejbrutálnější, a on do telefonu vyčerpaně hlásí: „Nelhali. Ale nejsem si jistý, jestli trochu nepřestřelili. Ten odpad posádek je obrovský.“
Navzdory drsnému profilu se Prokop v polovině závodu drží na výbrném sedmém místě.
Jaký je tedy letos Dakar?
Poctivý. Jak si všichni stěžovali, že byly poslední ročníky lehké, tak to tentokrát vzali pořadatelé zostra. Je to super obtížné, Dakar se vším všudy. A asi musí být všichni spokojení. Je to zase ten správný Dakar, na který byli všichni zvyklí. V bivacích řádí vichřice, takže jsme nakrmení pískem od rána do večera. Jsou tu erzety, které nejdou projet. Kamiony se válejí v poušti na boku, další se vracejí den co den v noci. Všude kolem je spousta rozsekaného materiálu, samá bouračka.
Co je v závodě nejtěžší?
Ta trať! Je těžké ji projet a ještě těžší je na ní závodit. Když pojedete pomalu, tak to zvládnete, jenže vy zároveň potřebujete energii, abyste ty duny přejel, a ta se těžko odhaduje. Když to totiž přeženete, dunu přeskočíte a rozbijete auto. Když jedete pomalu, tak se na hodinu – někdy i déle – zakopete. To vás drásá psychicky. Jednou je to moc, jindy zase málo. Když se vyjede z dun, tak to chce každý nahnat a letí po trati, takže byla i spousta nehod ve volném terénu. Nejezdí se po cestách, ale většinou po hodně rozbité volné krajině. Zvlášť v dunách to byl záhul. Já tedy říkám byl, ale nevím, co nás čeká dál.
Ještě nejste z nejhoršího venku?
Prý to teď pofrčí, prý byla středa nejhorším dnem, což byla. Ale myslím, že až přejedeme Bolívii, vjedeme do Argentiny, tak nám to zase v tom těžkém terénu okoření. Zase tam přibudou duny. Teď sice budeme pár dní jezdit po cestách, pistách, ale pak se do toho vrátíme. Rozhodně nás už nečeká pohodový týden.
Jste na Dakaru potřetí. Je to zatím to nejhorší, co jste tu zažil?
Absolutně. Kdybych v takovém terénu začínal, byl bych s těmi nulovými zkušenostmi úplně v háji. Něco bych provedl, rozhodně bych to neprojel. To samé loni, měl bych potíže s tehdejším autem. Letos je hodně vylepšené a v těžkých chvílích mi hodně pomohlo. Takže pro mě to plyne, jak nejlépe mohlo. Že se obtížnost Dakaru postupně zvyšovala až k současné nejtěžší verzi.
Martin Prokop na trati Rallye Dakar 2018.
Říkal jste, že jízda v dunách často člověka drásá. Čím?
Dokud jedete, jste šťastný. S každou projetou dunou máte pocit štěstí, ale jakmile se v nich musíte otáčet, hledat cestu, jak tu dunu objet, je zle. Přemýšlíte, jestli ji nepřejet vyšší rychlostí, jestli zariskovat a dunu napálit. A postupně začínáte ztrácet nervy, přestáváte věřit sám sobě. Když auto navíc zakopete do písku, přidává se i fyzická únava a už nevíte, jak na další duny. Pak už nechcete jet pomalu, tak to přepálíte a někde si nabijete ústa. A samozřejmě platí, že čím víc chyb uděláte, tím je to horší.
Kdy bylo nejhůř?
V úterý odpoledne. To jsme toho (s navigátorem Tománkem) měli už plné zuby. Oba jsme v autě křičeli, že už nechceme písek ani vidět. Jenže on byl všude kolem nás. Byli jsme frustrovaní, měli toho plné kecky a druhý den se nám nikam nechtělo. Ale co můžete dělat?
Velké chyby podle zpráv od většiny účastníků přicházejí i v navigaci. Nevyhýbají se ani vám.
Má to několik rovin. Když jedete úseky poprvé, spoléháte na to, že kdo projel první, neudělal chyby. A často se řídíte podle jeho stop. Další věcí je navigace v otevřeném prostoru, kdy hledáte koryta, výjezdy z řečišť, kontrolní body. Ale největší problém byl, že třetí a pátý den se jelo v protisměru předchozí etapy, takže jsme potkávali stopy ze včerejška. A na to jsme ve středu doplatili. Vzali jsme jiné stopy, než jsme měli, a jeli několik kilometrů špatně. Museli jsme se vracet proti nafoukaným dunám, kde jsou ostré hrany. A na jedné jsme zůstali.
Umím si představit, že to pak v kabině byla docela divočina.
To byla. Měli jsme nervy, kde jsme, a ještě jsme se zakopali. Byla to nepříjemná chvilka, emoce stříkaly. Už jsme byli bezradní. Pak se nám to povedlo ještě jednou, takže to byl špatný den. Je to škoda, protože jsme měli hezký začátek rallye. Rychlost máme fantastickou a občas dokonce dokážeme být mezi nejrychlejšími pěti. Jenže to neudržíme celou dobu, protože vymyslíme nějakou hloupost.
Dá se časově vyčíslit, kolik už jste „kufrováním“ ztratili?
Nechci to počítat, ale bude to hodně přes hodinu. Jenže to k rallye patří a chyby se nedají vrátit.
Zároveň ta hodina znamená, že byste mohli být celkově třetí...
... nemůžete to přepočítávat, to by se člověk zbláznil. Já jsem rád, že vůbec pokračujeme. Teď jsme v autě předjížděli celý konvoj a jen jsme zírali, kolik těch rozbitých strojů se táhne. Kolik jich je zničených, kolik lidí dojíždí až v noci a jsou fyzicky i psychicky na dně. Jsou úplně bezradní, zažili v poušti strašné chvíle. Buďme rádi, že jsme zatím dojeli do bivaku vždy včas a můžeme pokračovat.
To už neplatí o favoritovi Sébastienu Loebovi, který odstoupil.
A jen to dokazuje, že potíže se na Dakaru týkají každého. Vychází to z toho, že ve WRC i na Dakaru se jede strašně rychle, kluci jsou s těmi auty naučení jezdit. Navíc chce každý nahánět peugeoty, které jsou odskočené technicky. Ale není lehké jet po tak těžké trati v plném nasazení. U těch problémů Seba jsem byl. Nezvládl jeden výjezd a zahučel do menší propasti. Jen jsem koukal na ten jeho smutný výraz, protože se to nedalo vyřešit. Ale je to o štěstí, půlmetrech. Jedete o půl metru vedle a jste ve velkém průšvihu. A oni to s těmi peugeoty (třeba Loeb) perou v dunách hlava nehlava, takže chyba přijde rychle. Nemají čas na rozhodování.
Kolik v dunách jedete?
Chvíli jedete 180 km/h, chvíli zase jen na jedničku a hledáte cestu. Přejedete schod a musíte zastavit.
Jaký problém je, že odstoupil Robert Randýsek s kamionem, který byl vaší tzv. rychlou asistencí a mohl na trati pomáhat?
Zatím naštěstí žádný. Robert se vrátí zpátky a pojede jako asistence mimo závod. Pro nás bylo nepříjemné, když jsme věděli, že leží v dunách na boku a bude tam další noc čekat na pomoc. Já sám byl domluvený, že kdybych auto otočil na střechu, pomohl by mi na kola Martin Kolomý, který po problémech už jede trošku mimo závod. Ale stejně bych Roberta poslední dva dny do toho terénu neposlal, neměl by šanci to projet. Všechny rychlé asistence jsou tady nabourané, šly přes střechu. V životě jsem neviděl tolik rozbitého materiálu, je to tady úplné Waterloo.
Nepříjemné nehody se týkají i Čechů – motorkář Ondřej Klymčiw je po ošklivém pádu stále v umělém spánku a lékaři se ho kvůli operaci zlomených obratlů teprve chystají probudit. Jak moc vás to zasáhlo?
Zasáhlo to všechny Čechy, zvlášť ta nejistota, jak na tom Ondra je, protože mu hrozilo nějaké vážné zranění hlavy. Naštěstí přišla úleva, když kluci z jeho týmu řekli, že hlava bude v pořádku (vedle zlomených obratlů má ještě pohmožděné plíce). Samozřejmě je hrozné, když na trati projíždíte kolem jeho rozbité motorky a dalších pár hodin nemáte zprávy, co s ním bude. Je to prostě Dakar se vším všudy.
