Žhář dobře věděl, co dělá, myslí si znalkyně cenné vyhořelé textilky

  • 2
Nevěřila, že to může být pravda. Připadala si jako ve zlém snu. Sedmdesátiletá Jitka Navrátilová pracovala v dezinatuře – vzorkovně tkanin v krnovské textilce Karnola – třicet let. Ale po zničujícím prosincovém požáru najednou stála na spáleništi.

„Srdce mě hodně bolí, ale snažím se pomáhat se záchranou. Je to však moc smutné,“ povzdychla si žena.

Vzpomenete si ještě na den, kdy jste do dezinatury kdysi nastoupila?
Je to sice už dávno, v roce 1973, ale přijde mi to jako včera. Vystudovala jsem textilní návrhářství v Brně, na začátku pracovala v Hedvě v Moravské Třebové a pak v Krnově v jiném podniku, ale Karnola byla srdcová záležitost. Na uvolnění prestižního místa v dezinatuře jsem musela čekat, ale když viděli můj zápal, jak moc jsem to chtěla dělat, tak mě vzali. Postupně jsem se vypracovala na vedoucí dezinatury.

Konec Karnoly však nebyl moc dobrý.
Ano, ale těch třicet let tady strávených bylo krásných. Skvělí kolegové, náročná, ale krásná práce. Byla jsem tady do roku 2003, kdy byla ukončena výroba a já odešla do důchodu. Připravovali jsme tady návrhy textilií pro výrobu, chystali výrobní dokumentaci. Dezinatura je srdcem každé textilky.

Prý právě vy jste se rozhodující měrou podílela na zachování dezinatury.
Ano, bohužel nemohu být tak skromná, abych řekla, že to není pravda. Po ukončení výroby po mně správkyně konkurzní podstaty chtěla, abych vše ocenila a ona pak stroje a další věci mohla zhodnotit, prostě prodat. Naštěstí mi řekla, co chystá, jinak bych nemusela být v pohotovosti. Takže jsem jen tupě všechno nesepsala, co kolik stojí, asi by toho moc nezůstalo jako jinde, kde cennosti rozprodali, nebo skončily na smetišti. Věděla jsem, že takto ucelená výroba vzorků není nikde jinde v Evropě. Vše zůstalo jako v okamžiku, kdy jsem byla nucena propustit posledního tkalce. Takže jsem se snažila zalarmovat všechny lidi, co to tady měli rádi a nakonec se podařilo dezinaturu prohlásit za památku. Pak už rozprodání nehrozilo.

Požár bývalé textilky

Ve středu 20. prosince odpoledne začal hořet areál bývalé textilky Karnola v Krnově. Požár vznikl na dvou místech. Zatímco první ohnisko nenadělalo žádné větší škody, druhé velmi poničilo bývalou vzorkovnu tkanin, tzv. dezinaturu. V roce 2010 byla vzorkovna prohlášena národní kulturní památkou a měla se přeměnit v muzeum. Vyšetřování požáru pokračuje, některé indicie ukazují na žhářství.

Kdy jste se dozvěděla o požáru? Byla jste se na tu zkázu podívat?
Volali mi to kamarádi, asi to bylo v době, kdy už tady byli hasiči. Ale neměla jsem sílu jít se podívat. 

Co jste si pomyslela?
Napadly mě různé myšlenky. Že někdo chce rozjet textilní výrobu, potřeboval technickou dokumentaci a pak tady zahladil stopy. Nebo mne napadlo, že chtěl někdo znemožnit tak velkou investici, byly to velké peníze na vznik muzea (projekt počítal s náklady ve výši 123 milionů korun – pozn. red.). Taky se možná někdo naštval, když nebyl vybraný, aby muzeum realizoval. Byly to různé myšlenky.

Kdy jste se dostala dovnitř dezinatury?
Až dva dny po požáru, v pátek 22. prosince. Už se objevovaly zprávy, co asi shořelo, ale říkala jsem si, že přeci nikdo přesně neví, co tam bylo. Tak jsem volala starostce, ale byl to pátek před Štědrým dnem, bylo složité se někoho dovolat. Nakonec sekretářka mne zkontaktovala s paní, co spravuje městské budovy, a ta mi řekla, že za půl hodiny přijedou památkáři, tak ať přijdu.

A co jste viděla?
Totální zkázu. Ještě o tom nemohu pořádně mluvit. To se nemělo nikdy stát. Stála jsem tady a připadala si jako ve zlém snu.

Asi moc nevěříte na technickou závadu nebo náhodný vznik požáru.
To určitě nebyla náhoda. Na náhodu to bylo příliš promyšlené. Tady hořely nejvzácnější a pro mne nejcitlivější věci. Hořelo na dvou místech textilky, to určitě není náhoda. Někdo chtěl, aby se hasila bezcenná část a tady to hořelo co nejdéle. (Hasiči nejprve likvidovali požár v přední, z ulice viditelné části Karnoly, kde nic vzácného nebylo. Teprve po určitém čase při prohlídce budov zjistili, že hoří i dezinatura – pozn. red.)

Co si lze o případném žháři pomyslet?
Já nevím. Určitě to nebyl pomatenec, dobře věděl, co dělá. Ale do míry zloby toho člověka se nemohu vcítit. Ani se mi na něj nechce myslet. Nechápu a nikdy nepochopím, proč něco takového někdo způsobí.

Byl jsem svědkem radosti, když se ze spáleniště podaří něco zachránit. Radost, že toho zůstane zachováno více, než se původně zdálo.
Víte, já se k takové radosti ještě nepropracovala, já ten optimismus zatím nesdílím. Určitě to je dobře, že se tolik lidí snaží, cením si toho, ale když do detailu víte, co oheň zničil, tak je vám smutno. Byl tady unikátní odkaz práce našich předků, s láskou opečovávaný – a to teď zmizelo.

Přesto pomáháte. Co vlastně máte teď na starosti?
Ale jistě, člověk se už musí těšit z drobností a já se o to snažím. Musím tady být snad na dvou tisících místech, protože musím poznávat, co k čemu patří, co se podařilo najít. Jsem tady zatím od půl osmé do půl čtvrté a je to opravdu hodně náročné. Hlavně psychicky.

Stále s sebou nosíte nějaký nákres. Co to je?
Jediný doklad, na kterém máme, co kde stálo a co to bylo. Vytvořila jsem ho v době, kdy jsme tady končili. Označila jsem, co kde stálo a v legendě pak každý stroj přesně popsala. Stalo se to podkladem pro vyhlášení památkou, památkáři byli překvapení, že nikde nebyl soupis mobiliáře. A teď to pomáhá opět. Ale teď už promiňte, volají mne k dalšímu nálezu, asi to bude nějaká cívka.