Dubčekův předchůdce Antonín Novotný rezignoval na zasedání ústředního výboru na funkci šéfa strany a ponechal si jen v podstatě titulární funkci prezidenta. Oficiálně proto, aby byl „zvýrazněn význam prezidentské funkce jakožto symbolu dělnické a socialistické moci v našem státě“, psalo se v prohlášení zveřejněném ČTK.
Reformátorem se Dubček stal tak trochu omylem. Šestačtyřicetiletý politik, syn slovenských kolchozníků a do té doby šéf slovenských komunistů, dokázal spojit názorové proudy ve straně, které volaly po reformě, ale zejména ekonomické. Získal také spontánní podporu veřejnosti a stal se symbolem celého obrodného procesu.
Přestože v lednu psaly o tom, že „ústřední výbor zvolil jednomyslně soudruha Dubčeka“, jeho podpora byla velmi slabá. Do nové funkce byl zvolen většinou jediného hlasu. Proto se proti konzervativním odpůrcům opíral hlavně o veřejné mínění. Jedna z prvních reforem přinesla svobodu tisku. V zákoně se dokonce píše, že „cenzura je nepřípustná“.
Z výstavy Nakonec přijely tanky - Čtyřka protagonistů Pražského jara - předseda vlády Oldřich Černík, předseda Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček, prezident republiky Ludvík Svoboda, předseda Sněmovny Josef Smrkovský.
V březnu 1968 rezignoval Novotný i na úřad prezidenta, v němž jej nahradil generál Ludvík Svoboda. Novým premiérem se stal Oldřich Černík a v čele parlamentu stanul Josef Smrkovský. Noví politici v čele státu zůstávali navzdory svým reformním úmyslům stále představiteli komunistické moci a jejich cílem nebyla skutečná demokracie, ale socialismus s lidskou tváří.
V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř strany a hlavně ze strany sovětského vedení. Šéfa sovětských komunistů Leonida Brežněva spojovala s Dubčekem minulost, společně studovali na stranické škole v Moskvě a pak se i soukromě navštěvovali.
Dubčekovou výhodou vždy byla perfektní znalost ruštiny, narodil se sice v roce 1921 v Uhrovci, ale v roce 1925 odjel malý Saša se svými levicově zaměřenými rodiči do kolchozu u města Frunze v sovětské Kyrgyzii. Na Slovensko se vrátili až v roce 1938 a Dubček po vzniku Slovenského štátu vstoupil do ilegální komunistické strany.
Od reforem k pendrekům
Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ se však soudruhům začal brzy vymykat z rukou a Dubček podporu ze Sovětského svazu ztratil. Už v květnu 1968 začala sovětská špionáž připravovat podmínky pro invazi. Pokusy o reformu komunismu definitivně zastavila v srpnu 1968 invaze armád Varšavské smlouvy vedených Sověty a v Československu začalo dlouhé normalizační období.
Dubček byl po invazi s některými dalšími představiteli KSČ unesen do Moskvy. Zde pod nátlakem podepsal všech patnáct nadiktovaných podmínek Moskevského protokolu, což znamenalo popření pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k normalizaci.
Po srpnu 1968 Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty, nedokázal včas odejít a postupně se stával hrobařem všech reforem. Přežila ho jediná. Podle zákona o federaci vznikly 1. ledna 1969 Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika.
Dubčekovým nástupcem se stal jiný Slovák, 17. dubna 1969 ho ve funkci 1. tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák. Dubček ještě načas stanul v čele Federálního shromáždění. Ve funkci předsedy podepsal takzvaný pendrekový zákon, který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969.
Po několika měsících přišel i o tuto poslední funkci a v roce 1970 byl vyloučen ze strany. Pak pracoval pro podnik Západoslovenské státní lesy, ale komunistou zůstal, do žádných disidentských aktivit se nezapojoval.
Jaroslav Kučera: Václav Havel a Alexander Dubček ve chvíli, kdy Čs. televize oznámila rezignaci předsednictva ÚV KSČ (Občanské fórum - Praha, 24. listopadu 1989).
Na politické výsluní se vrátil ještě jednou, v listopadu 1989 se objevil na balkoně Melantrichu na Václavském náměstí vedle Václava Havla. Spolu s ním byl kandidátem na funkci prezidenta místo Husáka. Nakonec se podruhé stal předsedou Federálního shromáždění. Funkci vykonával až do roku 1992.
