V čem se podobá svým předchůdcům? Vybírá si výseč skutečnosti, kde najde postavy potrhlé až omezené, ale současně dojemně oddané, ať už tvrdé muzice, venkovskému fotbalu, či hotelové špeluňce. Tentokrát krachujícímu dabingovému studiu, kde herci vesměs jenom vzdychají do pokleslé erotiky.
Příbuzné je i malé české podnikání v duchu potěmkinád: upocené, švindlované, improvizované, přitom však romanticky hrdinské a leckdy překvapivě až absurdně účinné. Trefné retro přelomu tisíciletí.
Nicméně jednu věc má Dabing Street navíc: osobitost Zelenkova humoru vtěleného do stejnojmenné hry pražského Dejvického divadla, odkud převedl před kameru i klíčové herce. Jeho stylu odpovídá už šokující start ve stylu nejčernější grotesky, kdy se práce musí dokončit vzdor smrti; profesní cynismus si podává ruku s odpovědností. Neboť pro techniky, milence ovdovělé majitelky studia čili Václava Neužila i jejího platonického ctitele Hynka Čermáka, je zaplivaný kutloch největší láskou. Vrchol prologu pak patří najatému smutečnímu řečníkovi v podání Jiřího Bartošky, dokonalému až po gesto, kdy maně sahá v krematoriu po cigaretě.
A tak je to díl po dílu. Miroslav Krobot si vychutnává roli nervního režiséra, postrachu dabérů: „Když je přiškrtím, hned hrají líp!“ Tereza Voříšková vypomáhá jako vilná volavka, erotomanskou posilu zosobní Marek Adamczyk, vdova v podání Kláry Melíškové se utěšuje nákupy a kamarádi se převlékají za Kateřinu Brožovou. Hra se jmény reálných domácích celebrit sice omezuje Dabing Street pro vývoz, občas také sáhne k levnější zábavě jako konkurzu „nahoře bez“ či mediálnímu školení, ale herecká lavina sdílené radosti se přes ni přenese.
Semleti denním provozem však hrdinové odhalují i tišší, smutnější či hlubší stránky, a hlavně se smích stále vrací k podstatě, k laskavému nadhledu nad okresním přeborem umělecké sféry. Když Krobot řičí, že „dabovat může každá lemra“, Viktor Preiss posvětí boj proti vulgaritám nádhernou sebeironií a česko-anglické překlady hrubostí srší jazykovými lahůdkami, musí i mravokárci uznat, že tady mají hrubosti svůj smysl, účel a dokonce poezii.
Dabing Street dokazuje, že tradiční titulek „dílo Petra Zelenky a jeho přátel“ není jen obchodní značka, nýbrž výraz reálné síly. Taškařice pro masy to asi nebude, zato však typ kultovního seriálu, kde si velikáni pokládají za čest hostovat a kde laická replika „Dabuje třeba Jágr?“ může docela klidně vyústit v doklad, že ano, i Jaromír Jágr dabuje.
