Dabing Street vzešel z vaší stejnojmenné hry pro pražské Dejvické divadlo. Jak se z divadla dělá seriál, aby jevištní původ nebyl znát?
No těžko. Začalo to úplně klasicky. Řekl jsem si, to nebude problém, postavy fungují, tak prostě tu divadelní hru rozdělím na nějakých deset částí a něco pozměním. A pak jsem pochopil, že ta hra vystačí tak na dva díly a dalších deset musím připsat. A když jsem je připsal, najednou z toho ta původní hra trčela, a tak jsem to nakonec přepsal víceméně celé. Se skvělou pomocí několika lidí.
Jak se do takového projektu lákají hostující hvězdy hrající samy sebe jako Jiří Bartoška nebo Viktor Preiss?
Myslím, že se nikdo neurazí, když řeknu, že mi hodně lidí před nimi hrát odmítlo. Vlastně se mi to stává docela často. Naštěstí platí takové pravidlo, že herec, který roli nakonec vezme, je pro ni skutečně nejlepší. A teď si nedělám legraci. A protože tohle pravidlo od Knoflíkářů už znám, nedělal jsem si těžkou hlavu s tím, že mi roli pohřebního řečníka odmítl Karel Roden, kterého nahradil Bartoška, a Preissovu roli slušně mluvícího českého herce tři jiní lidé a tak dále. Výsledek, jak jste viděla, je skutečně skvostný, „přírodní výběr“ pracoval v náš prospěch a dopadlo to lépe, než kdyby původně oslovení moji nabídku přijali. Ale je pravda, že Preisse jsem trochu psychologicky vydíral. Kdysi odmítl v Knoflíkářích postavu knoflíkáře (nakonec ji zahrál nesmrtelný Bořivoj Navrátil) a pak si to vyčítal a dokonce o těch výčitkách se mnou mluvil. Po dvaceti letech jsem tedy navázal na toto téma, a když Preiss váhal, zda vzít roli Viktora Preisse v Dabing Street, připomenul jsem mu právě ty Knoflíkáře. Nebo se to dá říct i jinak. Na některé herce si režisér prostě musí počkat.
Jak se přesvědčuje televize, že vulgarity mohou znít i před desátou hodinou večer?
Mám pocit, že jsme společně dospěli k poznání, že v případě tohoto seriálu jsou případné vulgarismy funkční, dokonce tvoří jedno z důležitých témat celého díla a jsou tedy nenahraditelné a „nevypípatelné“. Vulgarizace jazyka, světa a mezilidských vztahů je motivem, který se táhne celým seriálem a odráží skutečný stav společnosti, pochopitelně nejen naší. Myslím, že pro všechny je dostatečným odstrašujícím příkladem situace v USA, kde filmová a televizní cenzura a praxe způsobila naprosté odtržení „zábavního průmyslu“ od reality lidských životů. Kabelové televize tam před lety vznikly v podstatě proto, že jako jediné mohly vysílat příběhy nahých lidí mluvících sprostě, ukazovat sex, pití alkoholu. Při schvalování Dabing Street se za nás jednoznačně postavil ředitel programu Milan Fridrich, vše šlo hladce. A také dodejme, že nejsme jediný český seriál, ve kterém nějaké to „čtyřpísmenkové“ slovo padne, jak říkají Angličani.
A jak se budete bránit případnému nařčení, že znevažujete tradici úžasného českého dabingu?
Českého dabingu si hluboce vážím a vůbec nic proti němu nemám. Naopak si myslím, že jsem v jedné postavě ukázal zrod dabéra, genezi postavy ochotné obětovat pro dabing vše. Problém není v tom, že některé filmy jsou dabované. Problém je, že zůstává mnoho lidí, kteří dabovaní nejsou. Takže doufám, že ať už se novým prezidentem stane kdokoliv, půjde příkladem a bude dabovaný.
