Jedna z největších mediálních přestřelek posledních dní má poněkud nevhodné konotace. Donald Trump a Kim Čong-un si v ní poměřují velikost a účinnost tlačítka, kterým mohou během pár sekund odpálit jaderné střely a v mžiku tak zničit nepřítele. Má to ale malý háček – žádné takové tlačítko ve skutečnosti neexistuje.
Mé jaderné tlačítko je větší a funguje, vzkázal Trump Kimovi do KLDR |
Část veřejnosti však kvůli zmínkám v literatuře, filmech i projevech státníků věří v opak. Někdejší politický komentátor a autor prezidentských projevů William Safire se rozhodl najít původ mylné představy o jediném tlačítku, které může rozpoutat jadernou válku. Počátky mýtu o tlačítku lze vypátrat v dobách 2. světové války, kdy piloti bombardérů speciálním tlačítkem dávali povel posádce k opuštění paluby letounu, uvádí server The New York Times.
Do politických kruhů se pojem dostal v roce 1964, kdy tehdejší prezident Lyndon B. Johnson svému republikánskému oponentovi Barry M. Goldwaterovi řekl, že správný vůdce „musí udělat vše pro to, aby se vyvaroval zmáčknutí tlačítka, které vyhodí do povětří celý svět“. Mýtus o jaderném tlačítku přiživoval během války ve Vietnamu i Richard Nixon. Během prezidentské kampaně v roce 2016 Hillary Clintonová prohlásila, že „Trump by neměl mít prst na jaderném tlačítku“.
Kufřík a sušenka
Jak je to s možností odpálení jaderných zbraní ve skutečnosti? Každá země má v tomto ohledu svůj protokol. Prosté zmáčknutí tlačítka prezidentem či vůdcem daného státu však zřejmě nefiguruje v žádném z nich. V případě Spojených států má prezident k dispozici speciální dvacet kilogramů vážící kufřík, který opatruje vždy jeden z pěti armádních poradců Bílého domu.
Fotogalerie |
Uvnitř kufříku, který má spíše podobu větší kožené brašny, najdeme manuál, podle kterého má prezident postupovat pro spuštění jaderného útoku. Obsahuje například seznam míst, která jsou v dosahu více než tisíce amerických jaderných hlavic, a přesný postup k aktivaci zbraní.
Součástí kufříku je i speciální vysílačka a verifikační kódy. Aby prezident autorizoval jaderný útok, musí se prokázat nejprve svým kódem, který by měl mít neustále při sobě. Vyveden je na kartičce, které se v diplomatických kruzích přezdívá „sušenka“ (v angličtině the biscuit).
Další posvěcení už hlava Spojených států nepotřebuje. Zelenou mu nemusí dát Kongres ani armádní velení. V případě použití jaderných zbraní by však mělo platit nepsané pravidlo, že prezident vše konzultuje s armádními poradci. Poslední slovo však vždy má prezident, uvádí CNN. Odpálení navíc vyžaduje i samotnou přípravu raket, útok by tedy rozhodně nebyl otázkou sekund, jak by mohlo naznačovat propírané „zmáčknutí červeného tlačítka“.
Změna legislativy a jaderná síla KLDR
V posledních letech američtí politici stále častěji tlačí na změnu legislativy, která by přinesla větší dohled nad případným odpálením jaderných střel. „Čím déle jsem v Senátu, tím více se bojím, že někdo udělá obrovskou chybu. Odpovědný je pouze jediný člověk – prezident. Chyba může rozpoutat konec světa,“ myslí si demokratická senátorka Dianne Feinsteinová.
Tlačítko k jaderným zbraním mám na stole, hrozí Kim Čong-un |
V případě KLDR je procedura odpálení jaderných zbraní mnohem nejasnější. Kim sice tvrdí, že „červené tlačítko“ má přímo na stole. Podle bezpečnostních expertů to však s největší pravděpodobností není pravda. Pchjongjang navíc stále musí spoléhat na zastaralejší raketovou techniku.
Rakety s dlouhým doletem jsou stále poháněny tekutým palivem. Jejich příprava k odpálení tak může trvat hodiny. Arzenál s kratším doletem je většinou poháněn palivem tuhým, a je proto vhodný pro rychlejší odpálení předtím, než plány odhalí nepřátelé KLDR. Otázkou však zůstává, zda by tyto rakety dokázaly nést jadernou hlavici přesně na určené místo.
