Přesněji: co po finále úvodní epizody následovat nebude. Panovnice, jejíž reformy vedly od školství přes robotní patent po trestní právo, se v první části stihla jen zamilovat, vydupat si svatbu a stát se matkou; v druhé se ujme vlády. Ale velká změna se nekoná.
Proč? Protože takzvaný „c. a k. projekt“ – podělily se o něj bývalé součásti mocnářství Česko, Slovensko, Maďarsko a Rakousko – zahrnuje pouze malou výseč z jejího života, jenž by přitom vydal na celý seriál po vzoru nedostižného britského The Crown.
A protože koncept zrozený zřejmě vzájemným kompromisem se přiklonil k divácky vděčné, povrchně líbivé romantické (skoro)komedii. Navenek je nazdobená od kostýmů po ceremonie včetně dvorské zpěvohry, ale pod krajkami se krčí dívčí románek z rodu Svéhlavičky, kombinovaný dílem s pamětnickou Sissi, dílem s pohádkovou erotikou Angeliky.
Lavírování mezi dobovou politikou v pozadí a milostnými hrátkami v popředí jako by se přeneslo i do nevyrovnaného jazyka. Od zdvořilé květnaté konverzace typu „Pokud ji milujete, dopřejete jí muže, který zabrání zpustošení její země“ se bez varování skáče mezi vykáním císařskému otci a hovorovým „Tati, ta svatba platí, viď?“ či k výroku „U nás dobrý“, když novopečený otec čichá k plenkám kojence. Člověk až trne, aby v příští replice nezaznělo: „To je hustý!“
Vlasteneckou hrdost lehce povzbudí, že čeští herci vesměs překonávají zahraniční kolegy. Jmenovitě karatelský Vladimír Javorský, amadeovsky rozverný Vojtěch Kotek a především skvělá Zuzana Stivínová v roli hrdinčiny věčně podroušené matky, jíž nečiní problém ani veřejné popíjení, ani cynické komentáře včetně trpké sebeironie.
Naproti tomu Marie-Luise Stockingerová v titulní roli má k osobnímu kouzlu Romy Schneiderové coby Sissi hodně daleko. Naplňuje obecný modelový typ uhihňané naivky, která ve velmi zjednodušené zkratce ukáže, co s marnivostí provede vzdělání. Bohužel to vlastně stačí, jestliže většinu vyprávění tvoří melodrama na téma, jaká protivenství kladená jejich lásce museli rebelové Marie Terezie a František Štěpán Lotrinský zdolat, než mohli zažít onen bouřlivý akt svatební noci.
Více než historická telenovela, ve které nechybějí dva spiklenečtí intrikáni jako z Šíleně smutné princezny ani hrdinčina sestra tajně slzící nad medailonkem se švarnou podobiznou, tak upoutají prozaické detaily.
Třeba rafinovaně nepřímý protokolární nátlak, do něhož se zapojí dvorní krejčí i portrétista, či podnikatelské vlohy hrdinčina manžela – pravda, razí moderní manufaktury bezmála tak prorocky jako Angeličin hrabě de Peyrac; až na tu jizvu.
Nákladná televizní Marie Terezie je zkrátka hezká na pohled a prázdná pod výpravným obalem. Kdo místo královského kýče očekával dramatický dějepis, neřkuli studii panovnického údělu samoty, musí vzít na vědomí, že takhle prostě dneska vypadají evropské koprodukce.