„Letos je pětadvacet let od rozpadnutí Československa, takže jsem chtěl objet Slovensko. A na Ukrajině jsem chtěl navštívit příbuzné, moje babička pocházela z vesnice nedaleko Mukačeva, ale bohužel se během cesty ukázalo, že to nepůjde. I tak to ale bylo zatím největší dobrodružství,“ říká Balut.
Před dvěma lety obešli se Sheilou Českou republiku, loni vyrazili přes Polsko k Baltu, ale v půlce se museli otočit, protože na silnicích jim kvůli husté dopravě šlo o život. Letos se vydali na cestu tradičně po žních, 4. srpna, a jejich první kroky vedly na jih.
„Vyrazili jsme Záhořím kolem Moravy, to je panenský kraj, kde jsme viděli i krásné ptáky vlhy pestré. Chtěl jsem vidět velkomoravské hradiště Pohansko u Břeclavi a hlavně rakouský Carnuntun (pozůstatky římského legionářského tábora z 1. století – pozn. red.), o kterém jsem četl,“ líčí.
Z Rakouska měl obavy, při návštěvě před dvěma lety zjistil, že každá cesta někomu patří a chodit může spíš jen po koňských stezkách. Nakonec to ale bylo úplně jinak.
„Lidé mě zastavovali, dávali se se mnou do řeči, chtěli se fotit nebo mi ukazovali zdvižený palec a volali ‚John Wayne‘. Občas mi dali nějaká jablka nebo mrkev pro koně. A jak jsem se blížil k Vídni, byli z toho víc a víc vyvalení,“ vypráví.
„Lidé chtějí mít bazén, že se dá koupat i v řekách už zapomněli“
Doputovali až k letišti Schwechat, kde se otočili na východ a zamířili pod Bratislavu.
Sheila Narodila se před osmi lety. Má 75 procent genů vytrvalých arabských koní, matka pochází z Kavkazu. „Kabardinský kůň je ideální na dálkové cesty. Mají výborná kopyta a tím, že jsou menší, snadněji se jim chodí po úzkých stezkách. A také je to skvělý parťák,“ shrnul Dalibor Balut. |
„Šli jsme podél Dunaje po cyklostezce, kde nás neohrožovalo žádné auto, bylo 36 stupňů a pořád jsem měl vodu, takže jsem se kdykoli mohl vykoupat. Dnes je moderní mít bazén na zahradě, ale řeky jsou pořád čisté, jen to lidé už zapomněli,“ říká Balut.
„U nás ve vesnici máme nádrž, ve které se dřív koupali úplně všichni, dnes už jsem tam sám. Zchoulostivěli, raději si dají v bazénu savo a chlor. Na cestě se ale musím koupat všude, protože mi nic jiného nezbývá. A v kolosálním Dunaji to bylo nádherné, je to řeka řek,“ dodává.
Samotu necítil, naopak poutník na koni všude přitahoval pozornost. „Sice žiju sám, ale na cestě osamění necítím, vždyť kůň je super parťák. Hodně mě zajímá příroda, studuju horniny, hmyz, a tím, že nespěchám, mám na všechno čas. Zapomínám, co je za den i kolik je hodin,“ popisuje cestovatel.
Cestu málem ukončil pád větrem vyvráceného stromu
Vyrazit chtěl podle svých slov bez mobilního telefonu, ale nakonec si ho vzal pro případ, že by se koni něco stalo. Nechává ho ale vypnutý.
„Raději se zastavím a popovídám si,“ přiznává čtyřiačtyřicetiletý muž, jenž se s lidmi často dorozumí, ačkoli cizí řeči tolik neovládá.
„V Kittsee mě jeden pán pozval na kávu, udělal si fotku a pak mě vyvedl ven z městečka. Šel jsem do další vesnice, když nás po hodině a půl dojelo auto, vyskočila z něj holka jen v ponožkách, běžela ke mně a strká mi telefon pod nos: Jste to vy? A na fotce byl můj kůň. Ten nový známý z Kittsee ji totiž hned dal na Facebook, a když ji tam ta holka uviděla, hned mu volala, kam jsem šel. Chtěla mě pozdravit, protože sama pracuje na farmě a je milovnice koní. Koukal jsem, jak jsou ty sociální sítě rychlé,“ kroutí hlavou Balut.
Ten jinak žije v dřevěném srubu, jenž si postavil na kraji Troubelic. Jenže nechybělo moc, aby o příbytek letos přišel. U Bratislavy ho totiž zastihla zpráva, že větrem vyvrácená osmdesátiletá olše spadla přesně do úzké mezery mezi jeho dům a auto.
„Bylo to největší štěstí na mé cestě, protože jinak bych se musel vrátit,“ říká. Takto mohl pokračovat dál, i když plán s Ukrajinou dostal první trhliny už ve vesnici Patince na hranicích s Maďarskem.
„Setkal jsem se tam s Janem, který mě ubytoval v jurtě. Když viděl mé doklady ke koni, říkal, že to nebude dobré, protože je nemám v azbuce, a možná by mě pustili tam, ale téměř jistě ne zpět,“ popisuje.
Opustit Sheilu a jít na Ukrajinu sám nešlo
Chvíli zvažoval dojít k hranicím, na nějaké farmě ubytovat na pár dní koně a na Ukrajinu se podívat alespoň sám, ale pak to zavrhl.
Dalibor Balut Narodil se v roce 1973, živí se jako stolař na volné noze. S cestováním za hranice začal hned po sametové revoluci, kdy si půjčil peníze a jel se na kole podívat, jak vypadá Vídeň. Putoval po horách i s aljašským malamutem, později se věnoval sokolnictví, až si pořídil hříbě. Na své první velké cestě kolem České republiky urazili 1 600 kilometrů, čímž se jako první Čech stal členem cechu cestovatelů na koních Long Riders Guild. Loni se vydal se Sheilou k Baltskému moři, ale v polovině se museli otočit zpět, i tak zvládli 1 250 kilometrů. Letos přes Rakousko, Maďarsko a Slovensko ušli za 45 dní 1 400 kilometrů. Z každé své cesty natočil Dalibor Balut film, jsou k vidění na jeho YouTube kanálu. |
„Sheila se na mě během cesty tak zafixuje, že mě stále hledá. Čekat u obchodu je naučená, ale uvázat ji v lese a jít na houby nejde, myslí si, že jsem ji tam nechal, neuvěřitelně naříká a skoro by lano utrhla. To jsem nemohl,“ vysvětluje.
Podél Dunaje došli až do Štúrova, pak se vydali proti proudu Ipeľu a dál na jižní Slovensko.
„Měl jsem trochu obavy z cikánských osad, ale řešil jsem to tak, že jsem nakoupil levné žvýkačky a rozdával je dětem. A také jsem si říkal, že mezi ně zapadnu, vandrák na koni a bez trička jen v klobouku. Nakonec to bylo bez problémů, jednou mi malí kluci i zatancovali a víc jsem se bál jejich nevychovaných psů, kteří mi šli po koni,“ líčí.
Na jeden konflikt přesto došlo. „Jednou jsem nakopl kámen tak dobře, že jsem dorážejícího psa trefil. To na mě jeden cikán vyjel, trochu jsme se handrkovali a začali se sbíhat další. Ale nechali si to vysvětlit a pak se ptali, odkud jedu a kam. Jeden solidní cikán mě také pozval k sobě domů, uvařil mi kafe a popovídali jsme si,“ popisuje.
Po týdnech podél řek přišly hory jako vítané zpestření. Louky nejprve vystřídala hospodářská krajina a k oběma hanáckým poutníkům se přidal také potulný pes. Vydržel však jen tři dny, než došli na Muránskou planinu, zmizel. Po historické cestě Marie Széchy z roku 1644, jež dodnes spojuje dva hrady, tak už šli zase jen ve dvou.
„Vstup do hor byla euforie. Na Muráni mě čekalo perfektní uvítání od Slováka Jožky, který také cestoval na koni a je stolař jako já, tak jsme si měli o čem povídat. Sheilu jsem mohl nechat běhat v ohradě a sám jsem si uprostřed postavil stan. Ráno mi Jožka pomohl naplánovat cestu, a protože byl lesák, ochotně všem v okolí zavolal a domluvil mi další noclehy u kamarádů. Když jsem docházel na sedlo Burda, už na mě paní z kiosku volala, že mi navařila kapustnicu. Předávali si mě mezi sebou,“ směje se.
Jako prevenci setkání s medvědem dal na koně rolničky
Pohostinnost a otevřené srdce, tak Balut poznal Slováky žijící v horách. „Lidé byli od začátku perfektní. Žádný nocleh jsem neměl dopředu domluvený, ale když měli zájem, začali jsme si povídat a už to bylo.“
Za pětačtyřicet dní spal v posteli jen dvakrát, raději si postavil stan, ale poblíž lidských stavení a nejlépe v ohradě s koněm, Muráň i Poľana jsou vyhlášené početnou populací medvědů.
„Spával jsem i na loukách a ráno podle stop bylo jasné, že kolem mě museli v noci procházet,“ nepochybuje Balut. Proto také v odlehlých koutech hlubokých lesů dělal hluk a Sheile nasadil na ohlávku rolničky, aby co možná nejvíc zabránil nečekanému setkání.
„Napadení je vždycky z leknutí. Jožo mi říkal, že na mě kolikrát bude medvěd koukat a já o tom ani nebudu vědět, ale sám od sebe nezaútočí. Byl jsem klidný, jen jednou jsem trochu sešel z cesty, ocitl se ve vysoké trávě s ostružinami a viděl i vyležené fleky. V tu chvíli mi došlo, že tohle je pro medvědy nejlepší místo. Raději jsem se otočil a vracel se snad pět kilometrů, abych neriskoval,“ vypráví.
Zatímco na rovinách kolem řek se často uvelebil v sedle a nechal se vézt, přes hory Balut šel po svých, aby Sheile ulehčil.
„Podle výpočtů jsem z 1 400 kilometrů ušel pěšky zhruba 900. Pro koně byl nejtěžší terén na Poľaně, je to vyhaslá sopka s průměrem kolem třiceti kilometrů, takže jsme museli nahoru a dolů. Také tam bylo dost popadaných stromů, ale naštěstí to před námi nějaký dobrý muž prošel s motorovou pilou, protože turista sice stromy přeleze, ale kůň ne,“ vysvětluje Balut.
S čistotou Rakouska kontrastovaly odpadky na Slovensku
Návštěva Slovenska však nepřinesla jen dobré zážitky ze srdečných lidí a krásné přírody, dojem kazily všudypřítomné hromady odpadků. Černé skládky byly snad na všech lesních cestách v okolí vesnic.
„Na kole si toho nevšimnete, ale když vedu koně, mám čas vnímat okolí. Kolem Dunaje bylo hodně odpadků a byl to kontrast po Rakousku, kde nic takového nevidíte. U nás taky na odpadky narazíte, ale na Slovensku a v Maďarsku byly skoro všude. Pneumatiky, ledničky, televize. Pět kilometrů nad Kremnicí jsem v serpentinách našel vyhozené i auto,“ nedokáže pochopit.
Často se místních ptal, proč to tak je, ale odpovědí bylo většinou jen krčení ramen.
„To jsem nezahodil já, většinou říkali. V jedné vesnici jsem zastavil u krásné Jednoty nacpané zbožím, všude kolem ní byl ale nepořádek. Lidé se seběhli podívat na koně, tak jsem se jich ptal, jestli jim ten binec nevadí. Prečo, nechápali. Když jsem odjížděl, říkal jsem jim, že bych všem z nich dal prácu. A čo by sme robili, ptali se. Ten bordel byste všici uklidili.“
Najít otevřený obchod však byla i záležitost štěstí. Z Česka byl zvyklý spoléhat na „vietnamské“ večerky, na Slovensku v podhorských vesnicích ale nic takového není. Stávalo se, že musel přežít den jen na lesních plodech. A nebo poutníka v nouzi místní lidé pohostili, za což jim na oplátku nasekal dřevo, jindy zase pomohl sbírat brambory, či darem dostal krmení pro koně.
Blízkému vztahu dvou národů podle něj nic neuškodilo ani čtvrtstoletí od rozdělení.
„Většina Slováků mi říkala, že jsme se rozdělovat vůbec neměli. Hodně jich bylo naštvaných, že o tom nerozhodlo referendum, jak nám slibovali, ale Mečiar s Klausem. Přišlo mi, že teď by raději byli součástí jedné společné země,“ přivezl si Balut zajímavé poznání.
