Skupina nadšenců roznáší po celé délce mostu čtyřlitrové zavařovačky a do každé vkládá svíčku. Malé světýlko se spouští k vodní hladině a zůstává viset v přesně určené výšce. A za ním další a další, podle toho, jak rychle lidé zapalují svíčky ve sklenicích.
„Děláme to jen sami pro sebe, pro obec a lidi tady,“ říká organizátor Pavel Smělík.
Obrazec, tedy počet lahví a délku provazů, na kterých jsou připevněné, už měli vymyšlený dlouho dopředu.
„Neopakuje se, každý rok je jiný,“ dodává Smělík.
K zapalování slouží betlémské světlo
Druhá duše akce, Kateřina Závodová, zatím lidem na mostě rozdává špejle a nabízí oheň ze svíčky, kterou drží. Není ledajaký. Je to betlémské světlo,
které se postupně šíří přes most na druhý břeh.
Pokud někdo svíčku zapálí zapalovačem, ztratí se to, ale zdá se, že lidé myšlenku ctí. Přicházejí si pro světlo k první svíčce nebo je postupně zapalují jednu od druhé.
Schází se celé rodiny, přátelé se zdraví, k tomu hraje muzika a voní svařák. Lezavou zimu, která se šíří od řeky, zahánějí kovové barely se zapáleným ohněm.
Svíčky, které zůstávají stát na mostě, postupně tvoří světelný lem, jiné se spouští po provazech dolů a dělají obrazec. Zároveň se vše odráží ve vodní hladině a tak se počet světýlek násobí.
Most patří mezi kulturní památky
Od vody trochu fouká a svíčky se mírně pohupují. Celé to trvá čtyřicet minut, než se most z jednoho konce na druhý rozzáří. A je s podivem, že zvuk tříštícího se skla se za tu dobu ozval jen jednou.
Most z plávkové oceli a s dřevěnou mostovkou je unikátní. Na délku má 84 metrů a sloužit začal v roce 1921. Kostelanům jej daroval arcibiskup Stojan, člen Vídeňského sněmu.
Zvláštností je, jak byl postaven. Přímo na zelené louce se vykopaly jámy pro pilíře a následovala montáž konstrukce. Teprve potom nastalo hloubení nového koryta řeky Moravy, která předtím různě obtékala obec.
Tvarem svých příhrad připomíná řetězové mosty, které ovšem byly hojné především v Čechách.
V roce 1945 Němci most odstřelili, občané jej však krátce po druhé světové válce vlastními silami vyzvedli z řečiště a uvedli do původního stavu. Přečkal i ničivé povodně v roce 1997, po nichž se dočkal zápisu mezi kulturní památky.
„Právě po nich jsme si řekli, že to stojí za oslavu, a od té doby se tady každý rok scházíme,“ doplnil Smělík.
