1 Ve znamení jedniček
„Je mi hrozná zima,“ posteskne si zkraje ledna v minus sedmi v Oberhofu. Pak vyběhne s číslem 1 do 1. závodu kalendářního roku a 1. je také v konečném pořadí sprintu. „Ladí mi to s datem narození,“ tvrdí žena, která přišla na svět 1. 11. v 11 hodin.
Ocitá se také na dosah 1. místa v průběžném pořadí Světového poháru, přesto s úsměvem prohodí: „Snad se to teda nestane.“
Proč?
„Lidi si asi budou ťukat na čelo, ale já už nechci v tom žlutém čísle jezdit celou sezonu,“ vysvětluje. „Loni to bylo hrozně vyhrocené a stresující.“
O den později to žluté číslo má.
Za další den „pádluje“ hůlkami vítězně do cíle hromadného závodu a tým jí dělá u tratě mexickou vlnu.
2 Na stupních jako doma
První, první, druhá, první, druhá, druhá. Skvělá série umístění na stupních vítězů se táhne už šest závodů. V Ruhpoldingu, při další pohárové štaci, si postěžuje, jak únava narůstá, ale současně přemýšlí: „Asi se můj práh bolesti posouvá dál a já jsem schopná v každém závodě sahat si víc a víc na dno sil.“
3 Půlnoční zákrok
Taková tříska, kterou si vrazíte do prstu na dřevěné lavici, může být banální záležitostí. Ne však, pokud se těsně před světovým šampionátem zabodne do palce na pravé ruce české favoritky, načež rána oteče, zhnisá a šeredně bolí.
Ke konci soustředění v Anterselvě telefonuje Koukalová týmovému lékaři Vladimíru Dobešovi, který už mezitím odcestoval domů: „Asi jsem ti zapomněla ukázat palec.“
Dalšího dne vypadá prst ještě hůř. Vyfotí ho a pošle lékaři snímek. „To chce chirurgickou intervenci,“ usoudí Dobeš.
Manžel Petr ji tudíž na otočku veze do Česka. O půlnoci lékař vyndá v Jablonci zbytek třísky.
Koukalová míří na mistrovství do Hochfilzenu, rána bolí, ale uklidňuje sebe i okolí: „Třeba ta bolest prstu aspoň přehluší klasickou svalovou bolest, kterou jinak při závodech permanentně cítím.“
4 Jsem mistryně světa
Pět terčů při ležce zbělá. Pět terčů vstoje rovněž. „Deset! Máš deset vteřin na Lauru,“ křičí na ni šéf svazu Jiří Hamza, jaký nabrala náskok před Němkou Dahlmeierovou.
V poslední rovince závodu si Koukalová vzpomene, jak tu při podzimním soustředění tahala na kolečkových lyžích za sebou na gumě trenéra Vítka i kolegyni Charvátovou. Těžší trénink snad v životě nezažila. Teď v únoru z té vzpomínky čerpá sílu do posledních metrů.
Už je jich jen deset, pět - a cíl.
Padne na sníh, a když se zvedne a otřepe, vykládá: „V cíli jsem myslela, že spím a sním. Je to opravdové?“
Ano, jistě, je to opravdové. Může si ta slova říct nahlas: „Jsem mistryně světa.“
Udělá to. Jak to zní?
„Neskutečně. To je... já se omlouvám.“ Z očí si zase otírá slzy dojetí.
Stojí na vrcholu. Úplně nejvýš.
5 Jak to mám otevřít?
Při stíhacím závodě hned na úvodní ležce zbrkle přebije a řeší trable se závěrem zbraně. „Školácká chyba. Jako kdybych na konci třetí třídy neuměla spočítat 1+1,“ vyčiní si. Ztratí kupu času, musí na dvě trestná kola, rázem je třináctá.
Sbohem medaile, pomyslí si.
A přece je v cíli bronzová.
Toho dne jí vůbec otevírání věcí dělá problémy. Na stupních vítězů si zlatá Laura Dahlmeierová odšpuntuje svoji lahev šampaňského a postříká jím diváky, zato ona... proč mi to, sakryš, nejde otevřít? Později přizná: „Já to v životě nedělala. Dnes poprvé. Na tyhle věci mám specialisty v týmu nebo manžela.“ Naštěstí německá šampionka přiskočí a pomůže.
Nádavkem dobíhá Koukalová stříbrná ve vytrvalostním závodě a sbírka z Hochfilzenu je kompletní.
Teprve potom se vyčerpání hlásí důrazně o slovo.
„I kdybych si vytrhla nohy z těla, tak jsem ty přede mnou dojet nemohla,“ vykládá po čtvrtém místě ve finiši štafety.
6 Tu ruku vám nepodám
Slavnostní ceremoniál po sprintu při březnovém pohárovém finále v Oslu. Prezident IBU Anders Besseberg na ni vytřeští oči. Gabriela Koukalová mu odmítla podat ruku.
Sejde z pódia a vysvětluje své gesto: „Ten člověk ve své funkci dávno nemá co dělat. Kdyby měl sebereflexi, odejde. Jemu už nejde o práva sportovců ani o to, abychom měli férové podmínky. Jemu jde už výhradně jen o sebe. S tím nemohu souhlasit.“
Večer se potká s Bessebergem u hotelu, šéf unie jde zrovna venčit psa. Předlouze debatují, i pes chce utéct.
Ale názorovou shodu s norským funkcionářem, jemuž mnozí biatlonisté vyčítají ochranu dopujících Rusů, nalézt nemohou.
7 Pochodem za glóbem
O sprintu v Oslu v nadsázce tvrdila: „Mojí taktikou bylo minout všechny terče, protože jsem byla tak vysílená, že se mi ani nechtělo postoupit do stíhačky. Takže jsem se rozhodla, že první kolo pojmu jako pochodové cvičení.“
O fyzické únavě i velkém psychickém tlaku hovořila v průběhu sezony často. Důsledkem uvolněného „pochodového cvičení“ při sprintu v Oslu nicméně je, že ji závod začne bavit, a v cíli se po provedení rychlých matematických propočtů dozví: „Gábino, máš malý glóbus.“
Chvíli trvá, než uvěří. „To je teda vtipný,“ pohodí hlavou a prohlásí, že jde o glóbus z úleku. Jako by se sama lekla, že jí patří.
Po hromadném závodě si kráčí pro malý glóbus číslo dvě a dovádí s ním jako malá holka. Že ho nevyhodím do vzduchu? A proč by ne? Zase ho chytím, koukejte.
Ä hodím si s tím glóbem, co bych si nehodila:) Klidně i třikrát. A zase ho chytím, koukejte. Gábina Koukalová a malý glóbus číslo 2 https://t.co/8JqDwol39z
Sezona končí.
Odletí na dovolenou na Maledivy a myslí na olympiádu v Koreji.
8 Když nohy vypnou
Začátkem června se už zase v Hnanicích tvrdě připravuje. Dokončí dlouhý trénink na kole, když vtom... Jako by jí vypnuly nohy. Ucítí pnutí v lýtkách, nemůže ani slézt z kola, dojít do pokoje. „Přestaly mi pracovat lýtkové svaly. Měla jsem je celé vykřečované,“ hlásí.
Nelepší se to. Ani za týden, ani za měsíc. Objíždí odborníky, hledá pomoc. Dostává rady: Prospělo by několik měsíců klidu.
Teď? Před olympiádou?
Snaží se trénovat na půl plynu, ale doznává: „Spíš jen paběrkuju.“
Vidina kvapem se blížících her dotírá na psychiku, v týmu zavládne nejistota. „Nikdo neumí říci, jestli léčba potrvá měsíc, nebo tři měsíce,“ říká šéftrenér Ondřej Rybář.
Kdyby jen tři...
9 V postavení mimo hru
Opět je Gabriela Koukalová na Světovém poháru, ale bez startovního čísla. Jako divák sleduje v listopadu úvodní závody zimy v Östersundu. Sama jen trénuje, do vysoké zátěže ji tělo nepustí.
V hlase má směs víry i pesimismu, do telefonu říká: „Nechci se v tom utápět. Ale občas už moc optimistická nejsem. Šest měsíců bolesti, to je drsné. Trvá to vážně dlouho.“
Hledá, co je příčinou. Změna techniky běhu? Slabší imunita? Po dohodě s trenéry opouští tým a tréninkem v Obertillachu zahájí poslední pokus o návrat v olympijské zimě.
Termín konečného rozhodnutí o cestě do Koreje určí na polovinu ledna.
10 Sportovec roku
Dostává příležitost na chvilku zapomenout na vše, o čem nyní přemýšlí. Pražský galavečer není o budoucnosti, ale o minulosti, na něm se předávají trofeje za to, co bylo.
A pro ni to byl nejúspěšnější rok kariéry ve sportu, který omámil Čechy.
Nedlouho před půlnocí si Gabriela Koukalová kráčí pro korunu českého Sportovce roku.
