První je už docela dávná, z listopadu 1999. Sparta proti Spartaku Moskva v Lize mistrů, já u televize a Rosický na hřišti.
Bylo mu čerstvě devatenáct, pár zápasů za áčko už odkopal, ale právě tehdy muselo i z vesmíru být vidět, jak nad ostatními ční.
Ten hubený kluk, na kterém plandal dres, při vítězství 5:2 geniálně nahrál na první gól, druhý sám dal po úžasném sólu. A radostí skočil do branky za míčem, až se zamotal do sítě. V tu chvíli to muselo dojít už všem: Česko má talent, jaký tu desítky let nebyl.
Jen ho nepromarnit. A Rosický dělal všechno pro to, aby nadání využil naplno. Zranění mu to nedovolila, což evokuje druhou vzpomínku.
Před rokem a půl na evropském šampionátu Česko v zápase s Chorvatskem senzačně dotáhlo dvougólovou ztrátu, ale přišlo o kapitána.
Když se Rosický v závěru skácel na trávník a chytl za sval, věděl, že je zle. Po hřišti pak pajdal, při každém pohybu mu nohou projížděla krutá bolest.
Trenér Vrba už nemohl střídat, proto jeho klíčový muž zatnul zuby a vydržel až do konce.
Tušil, že na turnaji končí. Ale ukázal, jak vyspěl jako člověk. Myslel na tým, když prohodil: „Nemohl jsem udělat víc. To je nejlepší pocit, s jakým můžete opustit hřiště.“
Poslední vzpomínka je z Mladé Boleslavi, z letošního srpna. Že se Rosickému po komplikovaném návratu na hřiště tleskalo na Letné, kde je doma, to nepřekvapí. Ale že mu vestoje aplaudoval boleslavský stadion, kde se jindy na neoblíbenou Spartu jen křičí a píská? To nečekáte, zaskočí vás to.
Je to jeden z dokladů o tom, jak úžasného hráče český fotbal ztrácí. Mistra šajtlí, jehož věhlas by - nebýt zranění - byl ještě větší.
Za to, jak se zdravím léta bojoval, zaslouží nejhlubší respekt. Rozhodně ne urážky, které mu adresují hlupáci a provokatéři v diskusích. I jim by mělo dojít: tak nadaný fotbalista třeba v Česku sto let nevyroste.
