Pronikavé zvonění tramvají, hlasité odfukování dieselových lokomotiv brázdících jednu z posledních neelektrifikovaných tratí v regionu, troubení taxíků kličkujících v zácpě po Evropské směrem na letiště.
Ale také svist čerstvého vánku z nedaleké Šárky nebo kvákání kachen plovoucích po hladině druhé největší vodní nádrže v Praze. Správný Vokovičák pozná podle několika specifických tónů téhle symfonie svůj domov okamžitě. I se zavřenýma očima.
Rušný a rychlý městský život v kombinaci s nakažlivým klidem příjemně ospalé přírody vytváří z okrajové čtvrti Prahy 6 opojný koktejl, který stačí ochutnat jenom jednou. A z Vokovic se vám už nebude chtít.
Bonbony i koněspřežka
První zmínka o obci, jejímž středem byl rozsáhlý vrchnostenský dvůr náležící svatovítské kapitule, pochází z roku 1370. O dvě stě let později přibyly další dva dvory a vinice, jež patřily pražským měšťanům. V roce 1612 už vzpomíná historická Kniha purkrechtní ve vsi Wokowitz 12 poddanských usedlostí, kovárnu a krčmu, která „brala pivo horké od jistého pražského nákladníka.“
Na rozdíl od mnoha jiných obcí ustály Vokovice třicetiletou válku bez výraznějších ztrát, a tak mohly dále vzkvétat. Další rozmach přinesl i objev železné rudy a černého uhlí na nedalekém Kladně a s ním související pátrání po nerostném bohatství na území Vokovic.
V polovině 19. století zde nakonec skutečně vyrostlo několik dolů na železnou rudu. Především v nynější lokalitě nad Hájem a na Červeném vrchu. Na začátku roku 1922 byly Vokovice připojeny k Velké Praze a odstartovala jejich moderní éra.
Nová zástavba začala vznikat především na sever od Evropské ulice, v blízkosti dnešního nádraží Praha-Veleslavín. Život si zdejší obyvatelé mohli osladit třeba v pověstné Kroupově Bonbonce, malé továrně na bonbony a čokoládu, jež se rychle stala legendárním podnikem.
Anebo se svézt parním vlakem po trati nostalgické lánské koněspřežky. Koňmo byla obsluhována první trasa na území Prahy a druhá v republice vůbec od roku 1830.
O třiatřicet let později vystřídala dusot kopyt na trati Praha - Kladno - Stochov - Lány pára. Pak přišla nafta a v současnosti se vedou o modernizaci zdejší železnice ožehavé debaty. Má vést nad zemí? V tunelu? Nebo raději vůbec? Co člověk, to jiný názor.
Panelový komplex protíná Evropská ulice spojující metropoli s Letištěm Václava Havla.
Afrika v Praze
Blízkost centrální části Prahy, především Dejvic s řadou administrativních institucí, každopádně udělala z okrajových Vokovic žádanou lokalitu. Ve třicátých letech minulého století sem začaly jezdit tramvaje, o dvě dekády později ukázali prstem na zdejší lokalitu socialističtí inženýři.
Uhranulo jim území v lokalitě Červeného vrchu. A důsledky jejich fascinace jsou patrné dodnes: sídliště Červený Vrch vyrostlo v letech 1959 - 1972. Hlavním architektem byl Milan Jarolím a celkem zde vzniklo 38 objektů s 2 697 byty pro 9 810 obyvatel.
Ulice v jižní části sídliště jsou pojmenované podle afrických států, a zatoužíte-li po vycházce s mezinárodním nádechem, můžete během několika minut projít Liberijskou, Súdánskou, Kamerunskou, Nigerijskou či Etiopskou ulicí.
Betonová čtvrť je dnes jednou z dominant celých Vokovic a s pachutí dob minulých si poradila s grácií. Šedé fasády postupně vystřídal o dost veselejší barevný nátěr, mezi paneláky vznikají nová hřiště pro děti i posilovací areály určené seniorům.
Nechybějí drobné obchůdky, v blízkosti se nacházejí dvě základní školy, gymnázium, poliklinika a hokejový stadion. A také několik mateřských škol. Chybí snad už pouze kostel, ale ten se soudruhům do plánů evidentně nehodil.
Místo toho nechali na hranici Vokovic a Veleslavína na přelomu 50. let vybudovat chrám vlastního náboženství - Vysokou školu politickou při ÚV KSČ, lidově nazývanou Vokovická Sorbonna. V několikapatrové rozlehlé budově dnes sídlí Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, na přilehlých pozemcích vyrostla moderní a veřejnosti přístupná sportoviště. Do míst, kam si vyvolení sympatizanti režimu dříve chodili pro titul RSDr., si dnes můžete zajít zahrát třeba bowling, squash nebo stolní tenis.
Budova Cube, dříve Koospol, patří mezi nejvýraznější dominanty Vokovic.
Luxusní bydlení u lesa
Vokovická architektura ale rozhodně neusnula na rýsovacích prknech socialistických inženýrů. Oživení i moderní styl přinesla nová zástavba na okraji spodní části sídliště Červený Vrch, trefně zakomponovaná mezi rozsáhlou zelenou plochu a původní panelovou výstavbu.
Žádané a luxusní bydlení pak nabízí rezidenční obytný soubor Na Krutci, jenž vznikl v letech 2005 - 2008. Celek postavený v atraktivní lokalitě na pomezí Vokovic, Tiché a Divoké Šárky byl mimo jiné inspirován také nedalekou proslulou meziválečnou funkcionalistickou osadou Baba.
Jeho hlavní devízou je poloha: klidné prostředí s atraktivním výhledem na Šárku a zároveň snadná dostupnost jak do centra Prahy, tak na letiště v Ruzyni. Mimochodem - právě dopravní obslužnost je obrovskou výhodou celých Vokovic.
Projíždějí jimi autobusy, tramvaje a od roku 2015 také metro. Evropská třída vedoucí na letiště je pak klíčovou komunikací pro zahraniční návštěvy mířící do centra metropole: od japonských turistů přes papeže po americké prezidenty.
Pokud naopak tato západní část metropole v něčem trochu pokulhávala, byla to gastronomie. Několik klasických hospod, pár restaurací, jež se chlubily specialitou v podobě smaženého sýra, čínská bistra a noční klub, kde pivo kromě pípy teklo i po zemi. Labužník si tady příliš neužil.
Zdá se ale, že se blýská na lepší časy. Za návštěvu rozhodně stojí například nedávno otevřená Čokolaterie Vokovice. Příjemný a útulný podnik, který otevřela parta nadšenců jednoduše proto, že se s přáteli a rodinami neměla kde scházet.
Dívčí skok. Legendární výletní hostinec je otevřený celoročně a nachází se hned vedle stezky vedoucí Divokou Šárkou.
Ráj plavců i hokejistů
Až uznáte za vhodné, že je čas přijaté kalorie zase vrátit přírodě, vyrazte na procházku do Divoké Šárky. Pokud je životem pulzující sídliště Červený Vrch tepajícím srdcem Vokovic a Evropská třída jejich dopravní tepnou, pak plícemi této čtvrti je bezpochyby právě šárecká rezervace. Fascinující zelená oáza klidu se zurčícím potůčkem, vysokými skalními stěnami, loukami a lesy.
Během posledních let se oblíbenou „vrátnicí“ pro výlet do Divoké Šárky stala cesta vedoucí za tramvajovým obratištěm poblíž vokovického hřbitova a procházející těsně vedle McDonald’s.
Daleko zajímavější je ale hamburger oželet a do údolí Šáreckého potoka vyrazit od nepřehlédnutelné budovy Cube, dříve známé jako Koospol. Postavena byla v letech 1975 -1977 v brutalistickém stylu a sídlily v ní tehdejší podniky zahraničního obchodu. Impulzem k výstavbě byl požár Veletržního paláce v roce 1974.
Od Cube pak dál pokračovat podél vodní nádrže Džbán. S rozlohou 18 hektarů a objemem 443 000 m³ jde po Hostivařské přehradě o druhé největší přírodní koupaliště v Praze.
Kromě milovníků koupání si zde na své přijdou také rybáři a hokejisté. Právě v zimě dostává Džbán své jedinečné kouzlo. Jakmile udeří mrazy a hladinu nádrže pokryje led, začnou se na ní objevovat pečlivě ohraničená hokejová hřiště.
Přiznám se, že i já jsem tady před lety snil o hvězdné kariéře v NHL. Puk se nám sice pravidelně ztrácel v mantinelech z nahrnutého sněhu, sem tam se ozvalo zadunění a kluziště rozdělila ledová prasklina, ale zimní hokejové bitvy na Džbánu prostě měly a dodnes mají své kouzlo.
V třeskutém mrazu nic nezahřeje tak jako přesná trefa do improvizované branky postavené ze sněhulí nebo rukavic. Jestliže se Jaromír Jágr jako malý proháněl na rybnících u Kladna, hokejové hvězdy z Vokovic vyrůstají právě na Džbánu.
Ale o té NHL mohou pořád jenom snít. Zatím. Džbán má však co nabídnout i v případě, že venku nemrzne. V létě je oblíbený pro svůj kemp i golfové hřiště. A samozřejmě koupání.
Hudba pod nebem. Přírodní krásy nejsou jediným trumfem Šárky. Třeba do zdejšího amfiteátru pod širým nebem můžete zajít obdivovat výkony umělců z Národního divadla při pravidelných provedeních slavných českých oper.
Národní divadlo mezi stromy
Milovníci opravdu ledové vody ale pokračují dál do Divoké Šárky, na proslulé koupaliště U Veselíka. Nezáleží na tom, jestli je zrovna červenec, nebo leden. Voda přitékající ze Šáreckého potoka je tady mrazivá pořád. Zato pohled na nádhernou přírodu všude kolem okamžitě zahřeje. Aspoň na duši.
Další přísun tepla, v případě letních měsíců pak svěžesti, zajistí návštěva výletního hostince Dívčí skok, malebné usedlosti pocházející ze 16. století, která byla později přeměněna na mlýn a následně na hospodu. Nachází se jenom pár stovek metrů od nejvyššího vrcholu Divoké Šárky, skalního útvaru známého z pověsti o proradné Šárce a důvěřivém Ctiradovi. Právě tady měla výčitkami sužovaná Šárka skokem ze skály ukončit svůj život.
Jen kousek opodál leží legendární přírodní amfiteátr. Dost možná inspirovaný právě teatrálním činem Šárky. Vznikl už před první světovou válkou v roce 1913 a velkou zásluhu na jeho výstavbě měl operní pěvec Emil Pollert. Nešlo přitom o nijak skromný projekt, v dobách největší slávy se do areálu pohodlně vešlo až 10 tisíc návštěvníků.
Soubor Národního divadla zde pod širým nebem předváděl slavné inscenace, mimo jiné také Smetanovu Prodanou nevěstu. Nezalesněné okolní svahy zajišťovaly dokonalou akustiku a celé přírodní divadlo inspirovalo k výstavbě podobných amfiteátrů také v dalších městech: Praze, Brně, Plzni nebo slovenských Piešťanech. V roce 1924 však bylo zavřeno a areál byl později v rámci protipovodňových opatření v Šárce zalesněn.
Před dvanácti lety se sem však prvotřídní kulturní program vrátil: existence divadla byla připomenuta opětovným provedením opery Prodaná nevěsta v podání pěvců Národního divadla. Následovaly opery Rusalka či Jakobín. V roce 2010 zde byla uvedena Libuše, ve které ztvárnila hlavní roli přední česká sopranistka Eva Urbanová.
Oživená tradice se stala každoročním hitem, a tak letos v improvizovaném hledišti mezi stromy poslouchali diváci Dvořákova Jakobína. Další důkaz toho, že Vokovice nejsou žádnou pražskou popelkou. Nebo se snad i vám prohánějí za domem hvězdy z Národního divadla a po ulici jezdí papež s americkým prezidentem?
