Jdete od vítězství k vítězství. Jak to děláte?
Je v tom kus práce a štěstí. Co jsme dosáhli teď, byl podle mě asi úplný vrchol. Přiznejme si, že zase o tolik lepší než ostatní nejsme.
Úspěšnější ale jste, co za tím je?
Asi náš systém, vychází z průběžného doplňování kádru a toho, že naši hráči musí přes rok někde trénovat. Je za tím dlouhodobá snaha. Otázkou je, co teď bude dál, jestli se ještě můžeme někam posunout. Ony se totiž s každým rokem zlepšují všechny týmy.
Hrát mohou jen lékaři. Znamená to, že lidé z farmacie nemají šanci?
Jak tam není titul MUDr., tak si na šampionátu do míče nekopnou. Potvrzení nám pro turnaj vydává Česká lékařská komora, takže z naší strany je podvod vyloučen. Ostatní to mají nastavené trochu volněji, ale myslím si, že se tam nic nekalého neděje. Navíc existuje možnost hráče, který svými výkony připomíná spíš profesionálního fotbalistu než doktora, například o poločase vytáhnout ze hřiště a vyzkoušet.
Otestovat, zda je opravdu doktor?
Přesně tak.
To si vás z kabiny zavolají před lékařskou komisi?
Nestává se to často, atmosféra je spíš přátelská, ale… ano, předvolají si vás, mají nachystané otázky, které souvisí s vaší specializací. Já byl taky zkoušený, ale spíš z legrace, protože mě tam všichni znají. Byl to spíš hec.
Jste specialista-gynekolog. Na co se vás mohou u přezkoušení zeptat?
Mají například ultrazvukové snímky, mohou se zeptat, jak by se řešil nějaký operativní zákrok, jestli laparoskopicky nebo laparotomicky, vaginálně nebo abdominálně. Ale člověk pozná hned, jestli má před sebou kolegu, nebo ne. Ty otázky jsou sice jednoduché, ale nechytne se na ně ani kolega z jiného oboru, natož úplný civil, který jen dobře hraje fotbal. Kdyby se mě ptali například na věci internisty, netušil bych.
Psychiatr u nás dlouho nevydržel
Jaké je zastoupení jednotlivých lékařských odborností v týmu?
Vedou ortopedi a chirurgové. Pak následují - tak po jednom, po dvou - praktičtí lékaři, neurochirurgové, neurologové, stomatochirurgové, pediatr. Každý obor má své, ke sportu však obecně tíhnou spíš chirurgové než praktici. Třeba kožního specialistu nemáme ani jednoho. Psychiatr tam jeden byl, ale dlouho nevydržel. To víte, každý obor je sám o sobě tak trochu diagnóza.
Jak je zastoupený vás obor?
Kdybych posbíral všechny své kolegy z oboru napříč ostatními týmy, stěží bychom sestavili jedenáctku.
Četl jsem někde, že se fotbalový šampionát mediků zrodil z přátelské soutěže v Barceloně. Víte o tom něco bližšího?
My po vzniku vlastně nikdy pečlivě nepátrali. Víme jen, že to Španělé vypiplali do téhle sympatické podoby. My se šampionátu účastníme od roku 2013.
Jak k tomu došlo?
Českou lékařskou komoru oslovili pořadatelé turnaje, který se tehdy konal v Maďarsku. U nás ale žádný lékařský fotbalový tým v té době neexistoval. Proto vyšel inzerát v celostátním lékařském časopise Tempus Medicorum, který potenciální sportovce verboval. Já osobně se k tomu dostal náhodou, umluvil mě kamarád.
Jak se tým sestavoval?
Potkali jsme se všichni v Praze na stadionu, u oddělení arytmie. (smích) Co si budeme povídat, strach z nás moc nešel. Každý byl v jiném tričku, působili jsme spíš jako nějaký dobrovolný sbor umělců. Sehráli jsme jeden přípravný zápas, odjeli na jedno utkání do Itálie a pak se jelo do Maďarska.
Titul od nás nečekal nikdo
A první dojmy z Budapešti?
Nikdo od nás rozhodně nic velkého nečekal. Ale byl tam jakýsi příslib, že kdyby se nám přeci jen zadařilo, že bychom další rok mohli jet na turnaj do Brazílie. A to bylo velké lákadlo. Skončili jsme stříbrní, i když to bylo spíš dílem náhody.
Jsem buldozer, říká ortoped z Bulovky Když jdou lidé do Nemocnice Na Bulovce k ortopedovi Robertu Jůzkovi, často ani netuší, že je vyšetřuje dvojnásobný mistr světa ve fotbale. Se svými téměř dvěma metry zastává roli útočníka. Fotbal hraje od šesti let, po ošklivém zranění a rozhodnutí, že se chce naplno věnovat medicíně, ale začal hrát jen rekreačně. Podle něj se styl hry doktorů od profesionálních fotbalistů příliš neliší. „Když to srovnáte s tak zvaným dospělým fotbalem, najdete mnoho podobností. Němci mají jasný styl, jasnou taktiku. Když jedou na mistrovství, mají stejné bundy, jsou organizovaní. Například Švédové a Irové jsou velmi nepříjemní, důrazní, což přesně odpovídá anglickému stylu, kdy do toho jdou opravdu po hlavě. Jihoamerické státy jsou technicky založené,“ líčí doktor. Sám o sobě říká, že je spíš buldozer, ale často se přistihne, že do některých soubojů nejde naplno. Jako ortoped totiž moc dobře ví, jaká zranění si mohou lidé při sportu přivodit. „Zajímavostí šampionátu je, že v jedenáctce na hřišti musí být vždy jeden hráč nad 40 let a dva nad 35 let,“ vysvětluje. |
Napoprvé dosáhnout na druhé místo ze šestnácti účastníků je náhoda?
Víceméně. Bylo na nás hodně patrné takové to nováčkovské nadšení, ale upřímně… s tím kádrem bychom se asi dnes nechytali. Kuriozitou bylo, že jsme to vlastně tenkrát mohli dokonce vyhrát. Tenkrát totiž náš trenér chtěl, aby si ve finále zahráli všichni hráči, a kvůli tomu nám vlastně zlato uteklo.
Teď už máte profesionální zázemí?
Částečně. Po stránce přípravy jsme už opravdu jinde. Máme profesionální podporu realizačního týmu, máme vynikajícího trenéra MUDr. Vladimíra Richtera, manažerský boj za nás svádí MUDr. Martin Engel. Tak pětkrát ročně se scházíme na fotbalový víkend, máme i soustředění. Je za tím prostě velká dřina. Sehráli jsme spolu spoustu zápasů a kolegové doktoři většinou v mezidobí hrají fotbal jinde. Dnes už jsme také schopní postavit dvě rovnocenné jedenáctky, což je zapotřebí, protože se během turnaje odehraje šest zápasů za sedm dní, a to dává zabrat. Příliš úzký kádr sice může být dobrý, ale ten nápor by neustál.
Jenže každý z vás má spoustu vlastní, profesní práce. Jde to sladit dohromady?
Jde to. Ale člověk si musí trochu seřadit ty svoje priority. Pokud chceme hrát a chceme mít opět dobrý výsledek, je třeba pro to něco udělat. A zlatý hattrick nás staví do nelehké pozice. Zlepšují se totiž všechny týmy a naši pozici je čím dál těžší obhájit.
Vy máte praxi v Březové u Sokolova, pár hráčů je z Českých Budějovic, Jihlavy, Olomouce…
V tom je právě naše výhoda. Že jsme nevznikli jako parta kamarádů z jednoho města nebo jedné kliniky a že tomu neodrosteme věkem. Náš tým má celorepublikové pokrytí a díky tomu má možnost doplňovat kádr z celé země. A Česká republika není zrovna velká země, takže sjet se někde dohromady není takový problém, jako mají třeba Brazilci.
Se sportovním utkáním souběžně běží i mezinárodní symposium zdraví a sportu. Takže si mezi zápasy odběhnete na přednášku?
To můj případ není, řeší se tam spíš sportovní úrazy a rekonvalescence, takže je to spíš pro kluky z ortopedie nebo chirurgie. Je to zajímavé z hlediska celoživotního vzdělávání, ale pro mě spíš okrajové. Je ale pravdou, že nějakou tu přednášku tam navštíví každý.
Tohle není moc chytrá otázka: kdo v případě zranění na hřišti poskytne pomoc, když je každý lékař?
Máme tam pár sportovních lékařů, kteří pracovali i pro nějaké fotbalové kluby. Záleží, co se stane. Vzpomínám si však, že když se událo nepříjemné zranění ve Španělsku, museli jsme si docela dlouho na lékaře počkat. Ono vám nepomůže, když je na hřišti a v hledišti stovka doktorů, ale chybí sanitka s vybavením.
Nepříjemná setkání? S Maďary se taháme o míč
Na turnaji měla zastoupení Evropa, Severní a Jižní Amerika, Austrálie a Asie. Proč ne Afrika?
Afrika je celkem komplikovaná. Máme indicie, že by se snad příští rok mohl zapojit i tým z Mali, ale těžko říct, jak to dopadne. Nemají to lehké.
Jak dalece odpovídají výkony, které předvádějí na hřišti medici fotbalové reputaci zemí? Švédi mají super fotbalisty. Co jejich lékaři?
Jejich lékařský fotbalový tým umí být hodně nepříjemný. Už jsme s nimi měli párkrát čest se potkat a je to s nimi hodně, hodně vyrovnané. Hrají hodně kontaktní fotbal, jsou celkem urostlí, vyběhaní. Není to s nimi radost, hrají opravdu dobře. Je vidět, že na severu prostě trošku sportují.
Teď jste zvládli „zničit“ Kolumbii, Litvu a Ukrajinu…
To zdaleka nebylo tak snadné. V případě Kolumbie to mohlo lehce dopadnout jinak. Jen jsme dali první gól. Zápas nakonec skončil o sedm minut dřív, kvůli povětrnostním podmínkám, padesát metrů od hřiště uhodil blesk… Vedli jsme tou dobou 2:0, ale nedat ten první, mohlo by to být jiné. Litva? To nebyl náš nejlepší výkon. A například Mexiko? To mužstvo jde strašně nahoru. Jestli jsme si s nimi před třemi lety hráli jako kočka s myší, teď už to bylo hodně vyrovnané.
Vyskytl se na šampionátu tým, na který jste si vyloženě nepřáli narazit?
V normální hrací době jsme za celou dobu prohráli jenom s Iry a Brazílií. Brazilci ale nejsou venku tak silní jako doma. A Irové letos skončili mezi posledními. Asi největší oříšek pro nás představuje Maďarsko. Jsou dobře organizovaní, je to dost kontaktní hra, zápasy s nimi rozhodují penalty. Není to náš oblíbený soupeř… Mimo hřiště jsme samozřejmě přátelé, ale na trávníku bychom raději potkávali někoho jiného.
Když si hráči národní fotbalové reprezentace dovolí bujařejší oslavu, jsou toho plné noviny. Jak to máte vy?
My naštěstí nejsme pod takovým drobnohledem. I když je to jen mistrovství mezi lékaři, ten pocit je neopakovatelný. Po vítězství je člověk plný euforie. Slavíme. A je trochu komplikace, že zatímco poslední zápas dohrajeme ve tři čtyři hodiny odpoledne, vyhodnocení a předávání cen bývá mezi jedenáctou dvanáctou večer. A ta doba mezi tím, kdy to vyhrajete a kdy jdete přebírat cenu, je, co vám budu říkat, dlouhá… To je hodně náročná disciplína. Naštěstí v tom jako Češi máme velice slušnou průpravu. Velmi zdatně nám v tom sekundovali Ukrajinci, kteří shodou okolností byli také ve finále.
Příští světový šampionát se bude konat v Praze. Je to velký závazek?
Přípravy jsou momentálně v plném proudu. Dá se říct, že na zelených hřištích jsme zatím udělali maximum, ale teď chceme zazářit jako pořadatelé. Je to pro nás hodně zavazující, připravit dobrý program i zajištění akce. Chceme se ostatním týmům odvděčit a nachystat pro ně nezapomenutelný zážitek.
