„Přepisy našich temných pohádek moc velkou oblibu nezískaly, proto radši zůstávám u veselého vyprávění,“ vysvětluje Zdeněk Troška. Za svou kariéru natočil řadu pohádek, přesto nejpopulárnější zůstává ta, která vznikla už před 30 lety – O princezně Jasněnce a létajícím ševci. „Tenkrát jsme žádné počítače neměli, všechny trikové záběry se dělaly na koleně. Bylo mně líto Honzy Potměšila, který trpěl zavěšený na lankách pod jeřábem v různých výškách,“ vzpomíná režisér, který nedávno dokončil novou pohádku Čertoviny.
Bál jste se jako malý, že vás na Mikuláše odnese čert do pekla?
To si pište! Z čertů jsem měl jako malý kluk opravdu nahnáno. Těch pár dnů před Mikulášem byly těžkou zátěží pro mou malou dušičku a o to větší úleva byla, když čerti s Mikulášem po oddrmolené modlitbičce táhli o dům dál a mě nechali u nás doma.
Zdeněk Troška
 Zdeněk Troška |
Byl jste vůbec zlobivé dítě?
Věřte nevěřte – nebyl. Odmala jsem miloval knížky, ležel jsem v nich od rána do večera a dokonce jsem si je tajně nosil do školy a četl pod lavicí. Hlavně při předmětech, o kterých jsem už od šesté třídy věděl, že je nikdy v životě potřebovat nebudu – matika, fyzika, chemie, geometrie, a které mě tudíž vůbec nezajímaly. Rád jsem si kreslil, a proto jsem na nějaké zlobení neměl čas. Dokonce mě i puberta laskavě obešla, najednou mi narostly vousy, zhrubl hlas a docela v pohodě jsem dospěl v muže. (smích)
Spousta českých pohádek má v podstatě hororový základ. Nenapadlo vás některou natočit právě v tomto žánru? V české kinematografii by to bylo celkem originální…
Máte pravdu, pohádky jsou v podstatě horory. Jen si vezměte ty od bratří Grimmů, ale i severské balady nebo ruské byliny, to je jedna hrůza za druhou. Ostatně ani náš Karel Jaromír Erben či Božena Němcová a další osvícenci devatenáctého století nezůstávali pozadu – Erbenova Kytice je sbírkou úžasných hororů s pohádkovým nádechem. Jenže dnešní pohled na český pohádkový svět se měří spíš očima laskavého Jana Drdy, Josefa Lady a dalších, kteří zmírnili pohádkové zlo, zlidštili nebe i peklo, a proto jsou naše pohádky milé a úsměvné. Při dnešní frekvenci amerických a jiných západních fantasy filmů, plných nestvůr a stoupenců absolutního zla, jsou ty naše přímo pohlazením po duši. Všimněte si, že filmové přepisy českých smutných či temných pohádek si oblibu našich diváků nezískaly, byť byly skvěle natočené. Proto raději zůstanu u veselého pohádkového vyprávění.
Ve vaší nové pohádce Čertoviny hraje hlavní roli čerta modrooký blonďák Jakub Prachař. Takhle podle vás vypadá ideální čert?
Jakub Prachař je výborný herec, tvárný a s obrovským tvůrčím potenciálem. Zahraje cokoliv, o tom jsem byl přesvědčen. A nemýlil jsem se. Modrookého čerta asi ještě nikdo ve filmu neměl. Nutno podotknout, že mu to tam sluší a že se bude fanynkám líbit i jako čertisko.
Filmoví kritici vaše filmy většinou vůbec nešetří. Dodnes ale pějí nemalou chválu na pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci. V čem je podle vás tahle pohádka tak výjimečná?
Nevím, nezkoumal jsem to. Snad výborná parta lidí před i za kamerou, krásné exteriéry i barrandovské ateliéry, kostýmy, triky, hudba, prostě všechno se tak nějak sladilo dohromady a vznikla hezká filmová pohádka. Na filmovém festivalu v tehdejším Gottwaldově děti daly svůj hlas oběma čarodějnicím, které je bavily nejvíc, což ovšem nepřicházelo z výchovného hlediska v úvahu. Prostě záporné a negativní postavy nemohly být vzorem naší socialistické mládeži a tak Helenka Růžičková a Yvetta Blanarovičová vyšly naprázdno.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Po trikové stránce šlo tehdy o unikátní projekt.
Ano, tenkrát v roce 1986 nebyly žádné počítače a všechny trikové záběry se dělaly, jak se říká, na koleně a většinou přímo na place. To pochopitelně vyžadovalo spoustu času a trpělivosti od všech zúčastněných. Bylo mně líto Honzy Potměšila, který trpěl zavěšený na lankách pod jeřábem v různých výškách. O to víc jsem obdivoval jeho odvahu, se kterou se pouštěl do každého létacího záběru. Inu, mladý sportovec a nadšenec.
Natáčení snímku Slunce, seno a pár facek pro změnu údajně málem překazila policie. Co se tehdy mužům zákona nelíbilo?
Kvůli autorským právům jsme nemohli použít sebekratší záběry z jiných filmů, které promítá farář Otík babkám na faře a tlustý Josef Béďovi a Evíkovi. A tak jsme si je museli natočit. Umučení svatého Šebestiána, Píseň o Bernadettě, ale i porno záběry, prostě všechno. Přivezl jsem kostýmy z Barrandova, do nich oblékl své známé a sousedy z Hoštic a hned první natáčecí den 12. července 1988 jsme je v okolí Hoštic natočili. Jenže ony dvě dívenky, které se eroticky „snažily“, se posléze někde na diskotéce svým výkonem pochlubily a nějaká všímavá duše to honem nahlásila na VB. Strážci zákona přijeli k nám domů a prý, že točím porno. Ano, ale jenom takové socialistické, odpověděl jsem. Nehnuli brvou. Mohli bychom to vidět? Vzal jsem je dál a pustil na videu natočené záběry. Ale vždyť tam není nic vidět, prohlásili trochu zklamaně. Vždyť jsem vám říkal, že je to takové socialistické porno, smál jsem se.
Nastala nějaká kuriózní situace i při natáčení Čertovin?
Ano, jedna opravdu zvláštní. Moje paní profesorka Ertlová ze strakonického gymnázia jela na výlet do Svaté země. A v Jeruzalémě napsala na papírek – ať Zdeňkovi svítí sluníčko a film se podaří – a strčila ho do Zdi nářků. Od 23. května do 28. června, kdy jsme film natáčeli, ani jednou neskáplo, slunce svítilo od rána do večera. Prostě zázrak. Při posledním záběru v posledním dni natáčení zahřmělo a jen jsme všechno sklidili a hnuli se ku Praze, propukla bouřka a pršelo celé další tři dny. Zázrak, velebnosti. (smích)
13. června 2017 |
Vraťme se ještě trochu více v čase. Coby středoškolák jste studoval ve francouzském Dijonu, což za minulého režimu vůbec nebylo běžné. Jak jste se k téhle příležitosti dostal?
To, že jsem se tam dostal, byl v podstatě také zázrak. V roce 1966, kdy začalo takzvané pražské jaro a zavál dech demokracie a volnosti, se opět otevřely československé sekce ve Francii, které tam v roce 1922 založil Edvard Beneš. Na té v Dijonu studoval třeba Jiří Voskovec, herec Raoul Schránil a další. V roce 1968 jsem nastoupil do strakonického gymnázia, na humanitní větev s hlavním jazykem francouzštinou. Tu jsem si studoval doma u televizního kurzu, který uváděla Irena Kačírková, Marie Drahokoupilová a nějaký Francouz. Mně se ta řeč zalíbila a nevynechal jsem jediný díl pořadu. Tím pádem jsem měl pak na gymnáziu před svými spolužáky lehký náskok. Ředitel školy si toho na hospitaci všiml a nabídl mi možnost zúčastnit se konkurzu na studium ve znovuotevřených sekcích ve Francii. Uspěl jsem a odjel na tři roky do daleké ciziny…
Můžete trochu zavzpomínat na váš tamější studentský život?
Byl tam zastaralý školský systém snad ještě z doby Napoleona III. Děs a běs. Jako na vojně, ještě hůř. Na dortoiru, tedy společné ložnici, nás spalo čtyřicet, budíček v šest ráno, v deset večer večerka. Ve volných hodinách se muselo sedět ve studovnách, na ložnici nebyl přístup, až ve 21:30. Rychle se omýt, vyčistit zuby a do postele. Žádné rádio, žádná televize. Sprcha ve čtvrtek od 17 do 19 hod, v sobotu taktéž. Zákaz jakéhokoliv opuštění lycea, vycházka do města byla jen ve čtvrtek od 14 do 17 hodin, pak v sobotu odpoledne a v neděli. I když jsme neměli co studovat, museli jsme trčet povinně ve studovně. Jídlo lehké, leč krutě nedostačující, tedy aspoň pro mě. Francouzští spolužáci na nás koukali jako na marťany z východu, nevěděli, kde nějaké Československo vůbec leží, jestli jsme republika nebo království, jestli také u nás jezdí vlaky, prostě neuvěřitelné. Ale profesoři nás měli rádi, protože jsme byli ukáznění studenti, což se o těch francouzských říct moc nedalo.
Coby student jste byl ukázněný, ale jako dítě jste jistě nějakou tu klukovinu provedl. Vybavíte si tu největší?
To bylo v páté třídě. V sousedství žili dva bratři, staří mládenci. Byli vzdělaní a tudíž měli velké množství knih, hlavně ale v němčině a angličtině. Když zemřeli, jejich chalupu koupili lidé, kteří ke knihám neměli žádný vztah. A protože jim doma překážely, naházeli je do stodoly. Pak je po pytlech prodávali za pár korun lidem na zátop! Co také s nimi jiného, nikdo jim nerozuměl, tak aspoň poslouží na podpal do kamen! Když jsem se to dověděl, rozhodl jsem se knihy zachránit. S kamarády ze třídy jsem naplánoval důmyslnou výpravu, jak je zachránit. Z kamenného přístěnku, přiléhajícího ke stodole, jsme za podzimního sychravého večera rozebrali dost velkou část zdi a tímto otvorem pak vynášeli knihy ven. Bylo nám jedno, že v přístěnku jsou uskladněná jablka na zimu, tudíž jsme jich dost pošlapali, což bylo daleko větší provinění než samotná loupež knih.
Přišlo se na to?
Samozřejmě to na nás prasklo, já jako iniciátor byl náležitě potrestán – musel jsem sám všechny knihy z babiččiny sýpky, kam jsem je schoval, odnosit zpátky do stodoly a narovnat rozebrané kameny na zídku. To bylo v listopadu a v březnu v akci jarního sběru nám je pak sami dali všechny do sběru.
„Slavnou operu bych rád dostal na filmové plátno“Ačkoliv jej diváci znají především jako tvůrce lidových komedií a pohádek, Zdeněk Troška úspěšně režíruje i opery. Nejednou proto uvažoval, že by oba světy propojil a na filmová plátna převedl silný operní příběh. „Moct tak natočit českou pohádkovou Rusalku nebo ruského Evžena Oněgina, to by byla největší radost mé duše,“ svěřuje se. „Rusalku jsem režíroval třikrát – na Křižíkově fontáně, ve Státní opeře Praha a ve Státním divadle v Košicích. A vždycky to byla úžasně krásná práce! Stejně jako Faust a Markéta nebo Čarostřelec či Carmen,“ vypráví. První Troškovou operou byl v roce 1989 Verdiho Don Carlos. „To byla skutečná životní zkouška. Zkoušet jsem začal pár dní před 17. listopadem. Den po revoluci mi přišlo na zkoušku do divadla jen pár lidí – třetina se hodila marod a vyčkávala, jak to dopadne, další třetina zvonila klíči na Václaváku a se zbytkem jsem zkoušel. Nikdy jsem neměl všechny účinkující na jevišti, dokonce ani na generálce! Naštěstí se premiéra zdařila bez chybičky a bylo dobře,“ uzavírá Zdeněk Troška. |
