Nicméně divák, kterého zanechá chladným, si rozhodně nemusí připadat jako cynik s hroší kůží. Prostě jen odolal okatému vzývání hlubokomyslnosti. Kvarteto se tváří, že pod banalitami ukrývá významuplné vrstvy, ale ve skutečnosti odhaluje zase jen obecné pravdy, vyjádřené plakátovým sloganem filmu „co je láska, štěstí, touha?“.
Přitom osudy čtyř muzikantů a jejich přátel, vesměs neukotvených pětatřicátníků z města, kde se zastavil čas, obsahují několik působivých prvků. Jednak hudbu Matěje Kroupy, experimentující se soudobou tvorbou i nakažlivým klubovým „nářezem“, jednak výpravu Jana Vlčka, která z olomouckých zákoutí i domáckých pelíšků hrdinů vytváří takřka pohádkově zakletou říši líného přežívání, vylidněných ulic a pustých nočních tramvají.
Hlavní spásu Kvarteta však představuje Jaroslav Plesl v roli jednoho z mistrů smyčce. Ne pro svou muzikantskou bravuru, – tvůrci zdůrazňují, že celá čtveřice herců nástroje skutečně ovládla – nýbrž díky výrazu výstředního rebela, který je zdánlivě vždy nad věcí, přesto v rozhodujících okamžicích ucouvne.
Vedle Plesla působí ostatní členové hudebního uskupení dost mátožně. Lukáš Melník coby umělec málo sebevědomý a přespříliš chápavý vůči své partnerce v podání Báry Polákové, jíž scénář předepsal pouze váhání mezi dvěma muži jako z deníčku školačky. A konečně nejstarší z nich Zdeněk Julina, programový sólista oddaný své tiché práci v muzeu, kterému kolegové představí odbornici na lásku neboli Lenku Krobotovou v roli psychoterapeutky.
Do uzavřeného mikrosvěta, jenž pořádá rádoby múzické, spíše však umělohmotné oslavy se striptérským baletem v muzejních prostorách, občas nahlédnou rodiče; dokonale výmluvný názor vyjádřený pouhým pohledem Jany Štěpánkové v roli jedné z matek patří k nejzábavnějším zkratkám snímku.
Pravda je, že si Krobot vybral nejtěžší disciplínu, tedy náznakové napětí pod povrchem každodennosti, nadto načechrávané výstřelky umělecké komunity. Ale pracuje s ní jako na jevišti. Ve vegetariánské jídelně vedou hrdinové abstraktní debaty o štěstí, v sauně o partnerské krizi a u piva si vyměňují věty „Proč mě trápíš? – Nebuď prosím zlý.“ Co by obstálo ve stylizaci zkušeného divadelníka, z plátna zní falešně, s výjimkou rozumné otázky: „Proč si to nevyříkáte doma?“
Groteskní oživení přinášejí jen zážitky Pleslovy postavy, která se do vlastního bytu dostává po lešení nebo trpí v bizarně rozdělené domácnosti vlastních rodičů se dvěma stoly a dvěma ledničkami. Což je slabá splátka na dluh oné varovně klamné hlubokomyslnosti zakuklené do fráze „to je komplikované“, která se nakonec spokojí s povrchními objevy.
S metaforou rozladěného společenství, se zjištěním, že i vyznavači samoty potřebují blízkost jiných, a s obrazem zvěstujícím, jak umění dokáže smiřovat. Skutečné umění možná. Ale Kvarteto se mu pouze touží podobat.
