Ztracený se v Karlíně předvedl jako univerzální voják. Jednak tedy vystupoval v trochu historizující uniformě, a potom taky koncert odehrál nejen od kláves, ale také s kytarou a usedl i za bicí. Potud je vše v pořádku, ale dlouhé bubenické sólo mohlo být kratší, anebo nemuselo být vůbec. Trpíme to zašlým metalovým legendám, ale jinak by podobná exhibice měla z repertoáru hudebníků zmizet navěky.
Ale to je asi jediná možná výtka. Ztracený namíchal písně z poslední desky Pády i hity. Ztrácíš si nechal až na přídavek, takže pozornost publika udržel do konce. Pomáhal tomu i robustní, byť na ochozech klubu poněkud zahuhlaný zvuk.
Scénu pojal jednoduše, vlastně až prostě. Vyvýšené bicí, dlouhé molo na němž s kapelou některé písně odehrál uprostřed publika, podobně jako to dělávali třeba Rolling Stones. Do toho projekce za pódiem, světla a nezbytné vystřelování konfet a pestrobarevných provazů, na které došlo hned zkraje večera.
Celkem to však byl hlavně poctivě odehraný koncert, dvě hodiny hudby bez kompromisů a zádrhelů. Žádné převlékání, málo zdlouhavého povídání, šlapalo to pěkně.
Marek Ztracený na svůj výroční koncert sliboval hosty, zároveň byl ohledně téhle části programu do poslední chvíle spíše tajemný. A věděl proč. Vedle Marty Jandové, s níž má společný duet, totiž dorazil i Karel Gott. S oslavencem zazpíval Být stále mlád, dodal, že „není v šoubyznysu ztracený“ a dočkal se obřího aplausu.
Tím ostatně věrné publikum odměnilo i Ztraceného s kapelou, kterým se na závěr při děkovačce z pódia ani moc nechtělo. Byla to prostě oslava důstojná a radostná.
