RECENZE: V sedmi rolích se ztepilá Noomi Rapace především dost naběhá

Hlavní senzací jinak běžného žánrového snímku 7 životů je Noomi Rapace v rolích všech sedmi sester, které ve vyhladovělém světě povolujícím každé rodině pouze jediné dítě přežívají v utajení díky propracovanému systému.

Každá vychází ven jediný den v týdnu, kdy se postupně vydávají za jednu a tutéž osobu. Než spadne klec.

Ovšem ohrožení přijde až v dospělosti hrdinek, k níž se příběh propracovává pozvolna, přestože kolem malých holčiček v úvodu se napětí buduje snáz a jejich dědečka, jenž selhání jednotlivce řeší hromadně pomocí sekáčku na maso, hraje spolehlivě uměřený Willem Dafoe. Zatímco Glenn Closeová, jejíž postava stojí za spornou záchranou přelidněné planety, tedy povinnou hibernací „nadbytečných“ sourozenců do doby, než nastane lepší budoucnost, působí jako povrchní kopie usměvavých spasitelek typu Hillary Clintonové.

Sedm ztepilých třicátnic u jednoho stolu v podání jediné hvězdy budí samozřejmě zvědavost i v éře triků. Výsledek je produkčně obdivuhodný, zato herecky spíše kuriózní než oslnivý, protože Noomi Rapace prokazuje hlavně schopnosti fyzické, méně výrazové.

Sestry navzájem odlišené vnějším vzhledem, účesem, stylem oblékání nemají mnoho prostoru i k odstíněnému projevu různých charakterů, protože od chvíle, kdy se jedna ztratí a ostatní se ocitnou v nejistotě, musí se všechny hlavně prát. Nicméně perou se pohledně a na dámy docela tvrdě, dokonce s drobnými prvky humoru. Řízná kuchyňská rvačka s použitím běžného náčiní předvede, že pánev, žehlička a pečlivá choreografie udělají své.

Kulisy policejního státu

Pravda je, že autorsky muselo být kromobyčejně pracné promyslet každičký bod návaznosti mezi ženami, které si společnou identitu předávají do nejmenších detailů den po dni, včetně roztomilého vyjadřování v plurálu „zítra nás v práci povýší“. Ale zároveň se vypráví podle schématu postupného mizení ve stylu klasické detektivky Agathy Christie Deset malých černoušků, tudíž herečce časem jejích úloh ubývá, i když v souhrnu se naběhá dost. Sympatickým rysem 7 životů je fakt, že od zlomového bodu kráčí poměrně rychle vpřed, takže vytváří zdání, že se neustále něco děje. Současně však s akční náplní pracuje značně mechanicky.

7 životů

55 %

USA / Velká Británie / Francie / Belgie, 2017, 123 min

Režie: Tommy Wirkola

Scénář: Max Botkin, Kerry Williamson

Hrají: Noomi Rapace, Christian Rubeck, Willem Dafoe, Glenn Close, Pål Sverre Hagen, Vegar Hoel, Stig Frode Henriksen, Jeppe Beck Laursen, Alexandre Nguyen, Kirsty Averton, Marwan Kenzari, Lara Decaro

Kinobox: 73 %

IMDb: 6.8

Kupodivu nevadí zřejmá láce filmu s nevelkým rozpočtem, který se točil v Rumunsku, naopak pomáhá nakažlivě tísnivé náladě v šedivých kulisách policejního státu. Zapadá do nich i citové vydírání prostřednictvím násilně odebíraných dětí, jejichž „uspávání“ se ve skutečnosti ukáže v daleko děsivější variantě, odkazující okatě k metodám nacismu (kdežto o volné inspiraci klíčovým principem povídky Kurta Vonneguta 2BR02B se cudně mlčí).

S blížícím se finále následují bohužel i jiná klišé, počínaje milostnou šarádou a konče odhalováním temného pozadí celé zápletky, kde tradičně rozhodují politika, peníze, mocenské ambice.

Kvůli tomu se příběh ve finále přibližuje teenagerské vlně typu Hunger Games, pouze se tváří o něco dospěleji a utíká poněkud svižněji. Což je v daném žánru nakonec docela výhra.