V semilském Kovapu vyrábějí plechovou hračku už rovných šedesát let. „Moc se za tu dobu nezměnila. A pořád je nejprodávanější,“ říká Lubomír Hošek, spolumajitel firmy a vedoucí výroby, který v Kovapu začínal jako seřizovač.
Traktůrek je už legendární hračkou. Hrála si s ní i generace mých rodičů. Čím to, že je tak oblíbený?
Je dobře vymyšlený, má převodovku, může jezdit dopředu i dozadu. A navíc hodně vydrží. Jen tak ho nezničíte, pokud ho tedy nenatahujete klíčkem na opačnou stranu. (smích)
Prošel za ta léta nějakou modernizací? Museli jste třeba inovovat strojek, který je uvnitř traktůrku?
Strojek je stejný jako před lety, akorát s tím rozdílem, že my dnes máme stroj na odlévání zinkoslitiny, takže odlijeme pastorek i ozubené kolo s hřídelí najednou. Dříve to probíhalo tak, že se lisovala plechová kola, vyfrézoval pastorek, ten se roznýtoval a pak se tam narazila osička. Výroba strojku se tedy zjednodušila, ale jinak zůstal funkčně tak, jak ho dal dohromady Eduard Sedlák s Františkem Zemanem. V mechanické části se inspirovali autíčkem Examico, které se vyrábělo před druhou světovou válkou a mělo také řazení. Do strojku tak použili některé součástky, ale udělali ho více kompaktní, s pérovníkem v zadním kole. Na traktůrku pracovali dlouho, už od roku 1955, do prodeje šel až o dva roky později a pak k němu přidali i valník. Ten se nejdříve prodával zvlášť, od roku 1973 jej nabízeli společně s traktůrkem.
13. prosince 2016 |
Autotesty
Sledovat další díly na iDNES.tvKdy vlastně vznikla firma Kovap?
To je delší historie. V roce 1946 se jmenovala podle svých zakladatelů Bratři Sedlákové. Zabývala se výrobou plechových mechanických hraček. A protože bratři Sedlákové nemohli v padesátých letech soukromě hospodařit, tak vstoupili do družstva SVED Liberec. Tehdy totiž, až do roku 1960, patřily Semily pod Liberecký kraj. Až když se pak změnilo uspořádání krajů, připadly Semily pod Východočeský kraj, pod Hradec Králové. Výroba hraček přešla do Kovodružstva Náchod. Nicméně traktůrky se stále vyráběly tady, v Semilech. Až do roku 1989 opustilo továrnu ročně 55 tisíc kusů, nicméně už v roce 1987 se rozhodlo, že výroba plechových hraček se ukončí a nahradí je plastové.
Předpokládám, že důvodem byly vyšší náklady?
Ano. Tehdy byla maloobchodní cena stanovena zákonem. Traktůrek stál sice v obchodě 52 korun, ale protože výrobní náklady dosahovaly 72 korun, tak stát na to musel přispívat. A to jenom z toho důvodu, že se traktůrek s valníkem prodával hodně na export na Západ a stát potřeboval devizy. To ale samozřejmě s pádem komunismu mělo přestat a výroba by tak byla příliš drahá.
Nakonec ale plast traktůrky nepřeválcoval. Co se stalo?
Pomohl zájem o traktůrek ze Západu. O plastové hračky moc nestáli, s otevřením hranic se i k nám dostávala řada kvalitnějších výrobků. A tak se nakonec rozhodlo, že se budeme zabývat pouze výrobou plechových hraček. V roce 1991 nás oslovila německá firma Schuko, pro niž jsme vyráběli, a pak se přidávaly další obchodní firmy z Německa, které získaly licenci na různé značky traktůrků a sehnaly nám povolení je vyrábět. Dělali jsme tak třeba značky John Deer nebo Hanomag. Dnes máme kolem dvaceti druhů traktůrků. Někteří výrobci značek nám dají svolení bez problémů, jiní nechtějí ani slyšet. Chválím třeba firmu Porsche, tam sice nějaký poplatek platíme, ale není nijak velký. S Volkswagenem trochu zápasíme, dáváme jim dvacet centů za každé malé autíčko, a abychom je nešidili, tak si musíme u jejich amerického výrobce objednat polepky, které musí mít každý výrobek. A licenční poplatek pak platíme podle počtu odebraných samolepek. Mercedes nás nechal úplně být, nic nechtěla ani Tatra a firma Man nám řekla, že pokud jde o starý model, tak nic platit nemusíme. Zetoru pak dáváme asi 300 traktůrků ročně. Nově máme povolení i na nový traktůrek značky Schlüter.
Lidé, kteří mají o koupi traktůrku zájem, musejí počítat s trochu vyšší cenou. Co hračky prodražuje?
Jsou z plechu. Když je uděláte z plastu, tak vám vypadne z formy, nemusí se ani barvit. Ale když to děláte z plechu, musíte vzít ten díl třeba desetkrát do ruky. Je to ruční práce, nedá se zautomatizovat a je složena ze spousty dílků. Máme na to dodnes původní frézky, třeba stroje, které vyrábějí ozubená kolečka, jsou až z roku 1938.
Do rozhovoru vstupuje Hoškův syn Vojtěch: Je pikantní, že stroje, které nám dnes vyrábějí hračky, za druhé světové války vyráběly mechanismy do časovače do leteckých pum.
Jako malá si pamatuji na skákací plechovou žabičku a zobající slepičku. To byl také váš výrobek?
Ne, to vyráběla Výtvarná řemesla Praha. Firma už ale skončila. My bychom sice měli zájem tyhle hračky dělat také, ale bohužel správce konkurzní podstaty dal nástroje na jejich výrobu do šrotu a náklady na pořízení nových jsou příliš vysoké. Nevyplatilo by se nám to.
Napadá mě, zda se traktůrek nesnažili okopírovat v Číně.
Přímo Číňané ne. Ale jedna německá obchodní firma, s níž jsme se příliš nepohodli, a které se zdálo, že jsme moc drazí, oslovila Číňany, aby traktůrek vyrobili. Problém byl v tom, že sice okopírovali vše do posledního detailu, měl pouze jedinou závadu, dvakrát se natočil a nejel. Porouchal se strojek.
A víte proč?
Kombinovali plast a zinkoslitinu. Bylo pro ně jednodušší udělat formy a udělat to ze zinkoslitiny, než aby udělali nástroje na zpracování plechu. Takže ta německá firma si od nich vzala jednu sérii a tím to skončilo.
Vojtěch Hošek: Paradoxně je tento čínský traktůrek mezi sběrateli velmi cenný, právě proto, že ho bylo vyrobeno tak malé množství.
14. prosince 2016 |
Jak se co dělá
Sledovat další díly na iDNES.tvJe měsíc před Vánocemi. To máte asi nejvíce práce a největší odbyt?
Rozhodně. Dá se říci, že za prvních osm měsíců v roce prodáme padesát procent zboží a za ty poslední čtyři měsíce tu druhou polovinu. Od ledna do září musíme vyrábět na sklad. A pak teprve prodáme to zboží těsně před Vánocemi. Je to finančně náročné, musíte nakoupit materiál, zaplatit práci lidem. A tím, že jsou hračky trochu dražší, tak se prodávají hlavně na Vánoce.
Jak dlouho trvá vyrobit jeden traktůrek?
I s valníkem zhruba čtyřicet minut. Skládá se totiž z více než devadesáti dílků. Ale některé hračky jsou ještě pracnější, třeba dvoupatrový autobus double-decker. V Semilech pracuje čtyřiadvacet lidí, většinou montují ženy, mají větší trpělivost. Dalších dvaadvacet lidí je v Novém Hrádku, kde je i lisovna plastů a kde se odlévá zinek a potiskuje offsetovým tiskem plech. A také se tam vyrábějí ze speciálního plastu pneumatiky. Vše musí být zdravotně nezávadné. Dříve se třeba do barev, aby se plech dal ohýbat, přidávala jako přísada olovo. To už dnes samozřejmě možné není, tak museli výrobci barev vymyslet jiné technologie. A říká se, že kdybyste oloupali veškerou barvu z traktůrku a snědli ji, nic se vám nestane.
Jaká je vlastně životnost plechových hraček?
Vydrží dá se říci navěky. Až to je k vzteku. Přišel mi třeba mail, kde píše pán, že jeho vnuk našel na půdě traktůrek, který funguje, ale ztratil se klíček a chybí jedna pneumatika. Koupil ho prý koncem šedesátých let. Hračka opravdu vydrží hodně, na kvalitu si málokdo může stěžovat.
Jakou plechovou hračku, kterou vyrábíte, máte nejraději vy osobně?
Nejpromyšlenější a nejkvalitnější hračka je traktůrek. Je u něj dobře vymyšlená převodovka. A pak je to autobus double-decker, který bude v příštím roce novinkou. To je nejdražší a nejsložitější hračka, také na klíček. Vidíte, klíčky vlastně také prošly obnovou. Už nejsou kovové, ale odlité, čtvercový průřez ale mají stále stejný, takže s ním natáhnete i autíčko po dědovi. A dokonce si naše klíčky žádají i lidi, kteří ho potřebují k hračce, která není vyrobená u nás, ale pasuje jim.
Kam nejčastěji hračky z Kovapu míří?
Dříve to bylo tak, že polovička výroby zůstávala v České republice a polovička šla na export. Teď se to trochu změnilo a šedesát procent jde do tuzemska. Ale my bychom byli rádi, kdyby se export zvětšil. Máme problém prorazit třeba do Polska, přitom je to velká, zemědělská země, ale stále se nemůžeme na tamní trh moc dostat. Hlavním odběratelem je Německo, tam jsou fandové plechových hraček a stálí sběratelé. Radost nám dělá i Slovensko a část výroby míří i do Zámoří, třeba do Kanady.
A jaké máte tržby?
Poslední roky stabilní. Kolem osmnácti milionů korun ve výrobě hraček a dalších pět až šest milionů utrží výroba nástrojů.
