Prožíval báječné období. V Dauhá jej až ve čtvrtfinále vyřadil Srb Djokovič. V Melbourne se coby nejstarší borec od roku 1977 protloukl z kvalifikace do hlavní soutěže. Postoupil do druhého kola a o příštím sokovi Goffinovi z Belgie hlásil: „Hraje odzadu jako mašina. Má čtyřicet kilo i s klíčema od baráku a fantasticky se pohybuje.“
Prohrál. „V úvodu jsem měl šance, pak se mi bohužel rozsvítila kontrolka v levém koleni,“ pronesl. Byl to jeho poslední mač a poslední pozápasová tiskovka. Poslední show svérázného chlapíka, jenž v úterý v Praze ukončil kariéru.
V březnu musel podstoupit operaci plotýnky v bedrech. Ač se po ní jen pomalu a obtížně rozhýbával, nehodlal se odebrat do penze. „Živého mě nedostanou!“ hecoval se. V květnu přišel na setkání s novináři v tričku s nápisem v angličtině: „Nikdy se nevzdávej!“
V srpnu na US Open v New Yorku plánoval, že po návratu na kurty bude zkracovat výměny jako Švýcar Federer, aby se při nich tolik nevyčerpával.
Před dvěma týdny, když oznamoval rozchod s kondičním trenérem Všetíčkem, se burcoval: „Mám ještě devět nábojů, uvidíme, kam se díky nim dostanu.“
Měl v kapse devět volných karet zaručujících účast na turnajích. Chystal se na další dobrodružnou výpravu po ATP Tour. Jenže pak se mu do mysli vloudily pochybnosti.
Profesor Kolář, jeho dvorní fyzioterapeut a rádce, veterána varoval, že by další extrémní namáhání páteře mohlo způsobit pořádnou neplechu. „Uvědomil jsem si, že nemůžu pořád svoje tělo tlačit přes hranu. Rval jsem se do posledního dechu, ale nechci riskovat zdraví v další životní etapě,“ řekl Štěpánek.
Snad stokrát slyšel otázku na chvíli, kdy jeho rakety poletí do kouta. Stokrát je odbyl některou z typických hlášek. Až 14. listopadu 2017 kapituloval. Od manažera Černoška dostal láhev whisky, od tiskového mluvčího Tejkala převzal kladivo a svazek hřebíků, aby na jeden z nich mohl své náčiní obřadně zavěsit.
„Vždycky jsem opakoval, že skončím, až ztratím zápal. Bavil jsem se s panem profesorem i se svými blízkými. Ale rozhodl jsem se srdcem. Ten pocit, že se čas naplnil, přijde jenom jednou.“
Ze scény se poroučí mistr svého řemesla. Neměl shůry dáno, jako většina jeho soupeřů. Jak ovšem tvrdí třeba i Kolář, své předpoklady díky cílevědomosti a pracovitosti dokázal využít na sto procent.
S botama od sněhu a v ruce banán
Kondiční trenér Všetíček s oblibou vzpomíná, jak ho poprvé potkal v Prostějově, kde k obědu slupnul frankfurtskou polévku se třemi rohlíky a guláš s osmi knedlíky. Jak ho tenkrát porazil ve všech motorických testech. Vybavuje si ho jako krásné mladé amatérské ucho. Jenže Štěpánek naslouchal, poslouchal (zejména koučům Krupovi s Kordou) a makal na sobě jako zvíře.
Na žebříčku se vydrápal až na osmé místo v singlu (2006), na čtvrté v deblu (2012). Posbíral celkem 23 titulů (5+18), včetně dvou grandslamových trofejí s indickým parťákem Paesem. V Riu získal olympijský bronz v mixu s Hradeckou.
A hlavně dvakrát triumfoval v páté partii finále Davis Cupu (2012, 2013). Poprvé přemohl výrazně mladšího a výše postaveného Španěla Almagra, čímž si splnil sen.
S dojetím v hlase vyprávěl, jak se mu o takovém okamžiku zdálo jako klukovi, puberťákovi, mladíkovi i dospělému muži. „Vítězství je pro mě droga,“ tvrdil. A po vítězství v diváky napěchované O2 areně se ocitl v naprosté extázi.
V hale mu v drásavě napínavém spektáklu fandili rodiče, tehdejší choť Nicole, spolubojovník Berdych, prezident Klaus, legendy Lendl či Kodeš, hokejista Jágr, atlet Železný, herec Donutil, zpěvák Gott.
Pro příbuzné, členy týmu, zmíněné celebrity i miliony obyčejných fanoušků se válečník s českým lvem na triku stal hrdinou. „Potvrdilo se mi, že se sny plní. Kvůli nim člověk musí žít,“ pravil.
Vždycky se odlišoval od davu. Poněkud výstředními dresy se státními motivy, které si často sám navrhoval. Podobně jako jeho originální výroky někomu mohly připadat až příliš „ulítlé“ až nevkusné. Nicméně on si držel svůj styl, za což jej skalní příznivci milovali.
Jeho kouzlu podlehly sličné tenistky – zasnoubil se s Hingisovou, vzal si Vaidišovou, chodil s Kvitovou.
Též pro novináře byl oblíbeným partnerem. Tuze rád používal příslovce strašidelně, jestliže chtěl následujícímu slovesu udělit zvláštní důraz. Rozhovory zpestřoval jedinečnými příhodami. Takto líčil svou první výpravu na Australian Open v závěru minulého tisíciletí.
„Poradili mi, ať letím druhou stranou přes Ameriku. Tak jsem poslechl. Trmácel jsem se tři dny, dorazil jsem s botama od sněhu a v ruce banán. Než jsem zjistil, že jsem v Melbourne, tak jsem byl z turnaje venku. Vypadl jsem v kvalifikaci. Tak jsem se otočil a pádil na challenger na Havaj. Tam jsem si zranil krk, po pěti gamech skrečoval a vyrazil domů. V tu dobu jsem neměl moc peněz na cestování, takže to nebyl úplně povedenej zájezd.“
Kurt jako manéž
Takřečený „Štěpec“ pochopitelně není pohádková bytost s výhradně dobrými vlastnostmi. V žáru bitvy několikrát neovládl své vášně. Jeho pověsti neprospěl skandál s (ne)podáním ruky Srbu Tipsarevičovi po porážce ve čtvrtfinále Davis Cupu 2012. Rival pak Štěpánka obvinil, že jej u sítě sprostě urazil.
Postupně ale dozrál do role ctěného veterána, v níž rozkvetl. Obecenstvo i další tenisty bavil pestrou hrou. V časech dokonalých, leč pro někoho nudných přestřelek od základní čáry odvážně vyrážel na zteč. Protivníky zlobil překvapivými kraťasy, předváděl akrobatické voleje. Po dramatickém zápase s Djokovičem na wimbledonském centrkurtu mu členové All England Clubu včetně prezidenta Brooka v zákulisí utvořili špalír a potleskem děkovali za úžasnou podívanou.
Když přihodil obvyklá herecká gesta, grimasy, poskakování a pumpování pěstí, měnila se jeho utkání v unikátní představení. „Pro mě byl kurt vždycky manéž,“ řekl v úterý božský komediant Štěpánek. „Bral jsem ho jako pódium. Choval jsem se přirozeně. Energie od publika mě dobíjela. Rád jsem mu ji vracel.“
Tenisový Vatikán
Například i fotbalový gólman Čech obdivoval jeho oddanost povolání a showmanství. Osobně ho loni povzbuzoval při posledním vystoupení ve Wimbledonu, který Štěpánek označil za tenisový Vatikán (a každý mač v něm za mši).
Čechův někdejší kouč Mourinho dával svým hráčům českého bojovníka za vzor nezlomnosti a profesionality. Štěpánek se postupně spřátelil s fenomenálním Djokovičem. Často s ním trénoval, takže se v Srbsku opakovaně psalo o jeho možném angažmá u dvanáctinásobného grandslamového šampiona.
Se žádostí o radu se na něj opakovaně obrátil třeba australský divoch Kyrgios, jenž se ho už dvakrát dotázal, zda by jej nechtěl koučovat. „Ale odmítl jsem. Vysvětlil jsem, že nemůžu jedním zadkem sedět na čtyřech židlích,“ objasnil Štěpánek.
Teď mu pár židlí ubude. Nabídky se zřejmě pohrnou. Jen nejprve potřebuje vstřebat nával emocí spojený s osudovým krokem: „Miloval jsem každou chvilku své kariéry. Tenis mě bavil se vším všudy, včetně kočování po světě. A myslím, že mě životem bude provázet pořád.“
