Než napochodoval na tiskovku, trochu se bál, že ho přemůže dojetí. Rozhodl se v necelých devětatřiceti letech uzavřít košatou kariéru, o čemž nejprve pověděl svým nejbližším. Jenže netušil, co s ním provede, když o konci podstatné části života promluví před běžícími kamerami.
Dvojnásobný šampion Davis Cupu, vlastník bronzové medaile z mixu na olympiádě v Riu, držitel pěti singlových a osmnácti deblových titulů (včetně trofejí z US Open a Australian Open) působil v plném sálu docela vyrovnaně.
S osudovým krokem je smířený. Přesto pro něj loučení s tenisovým cirkusem není snadné.
Dlouho jste tvrdil, že vás živého nedostanou. Že se nikdy nevzdáte. Ještě před dvěma týdny jste si plánoval sezonu 2018. Co vás zlomilo?
Začátkem měsíce jsem ukončil spolupráci s (kondičním trenérem) Markem Všetíčkem a pak se v mé hlavě odehrálo hodně věcí. Musel jsem si nalít trochu čistého vína. Nebylo jednoduché to, čím jsem si procházel po březnové operaci páteře. Podíval jsem se na svou situaci zeširoka a zjistil jsem, že bych nerad riskoval vážné zdravotní problémy v další životní etapě.
Hodně jste váhal?
Vždycky jsem vám říkal: Až se jednou probudím a ucítím, že je konec, tak to zabalím. Ten den nastal. Celou dobu jsem se ho obával. Ale když přišel, poslechl jsem své srdce.
Bylo to tak triviální?
Věděl jsem, že sportovní kariéra je časově omezená. Chtěl jsem, aby trvala co nejdéle. Bojoval jsem do posledního dechu. Ale nemůžu věčně tlačit tělo na hranu. Radil jsem se s profesorem Kolářem a uvědomil si, že je konec.
Měl na vás Pavel Kolář, který sedí vedle vás, zvláštní vliv?
Ano. Mohl bych jmenovat spoustu důležitých lidí. Ale profesor na mě zapůsobil po zdravotní i psychické stránce. Nezapomenu, jak se mi při daviscupové baráži se Švýcary podlomilo koleno. Přišel jsem k lavičce a položil Kolískovi hlavu na rameno: „Proč zase já? Proč zrovna teď?“
Co on na to?
Obvykle je tišší a vyrovnaný. Ale tenkrát mi zvedl hlavu a rázně řekl: „Tenhle set dohraješ!“ Málem jsem se lekl. Něco se ve mně pohnulo. Vždycky jsem mu stoprocentně věřil. Přesně tohle jsem potřeboval slyšet. Najednou jsem nepochyboval a neměl strach. Díky tomu jsem zápas dohrál a my se následně odrazili k naší zlaté éře.
Už vás napadá, co si počnete v blízké budoucnosti?
Teď na pár dní zmizím. Odpočinu si a popřemýšlím, co udělám dál. Nemám kam chvátat. Léta jsem pospíchal ze zápasu do hotelu, z hotelu na letiště. Pořád jsem byl v kalupu. Teď mám dost času, abych našel správnou cestu dál.
Máte úplně jasno, nebo si necháte třeba maličko pootevřená vrátka pro návrat?
Vždycky jsem si stál za svým slovem. Když jsem se vracel do daviscupového týmu, tvrdil jsem, že mísu vyhrajeme. Byl jsem o tom přesvědčený. Všichni na mě koukali jako na blázna. Dneska máme mísy dokonce dvě.
Takže žádný comeback?
Ne. Umím si sám sebe představit třeba v nějaké exhibici. Ale ne zpátky na profesionální dráze. Jsem přesvědčený, že moje rozhodnutí je nevratné.
Co vám z tenisu bude nejvíc chybět?
Určitě zápasový adrenalin. Gladiátorský boj o vítězství. Miloval jsem na tenise všechno, včetně putování po světě. Nejvíc ale budu postrádat soutěživost a emoce se sportem spojené.
Bral jste jako poslání předvádět lidem víc než jen sportovní výkon?
Podle mě by se diváci měli bavit. Odmalička jsem byl takový. Choval jsem se přirozeně. Kurt pro mě byla manéž, pódium. Energie od fanoušků mě dobíjela a rád jsem jim ji vracel.
