Právě Kolář seděl po Štěpánkově levici ve chvíli, kdy český tenisový showman oznámil své definitivní adieu. Nikoli náhodou.
„Rozhodnutí bylo na něm, ale doporučení jsem mu dal,“ líčil Kolář. „Už před pár měsíci jsme měli první debatu. Říkal jsem mu, aby se začal trochu rozhodovat, co a jak dál. Že život přece jen nekončí tenisovou kariérou.“
Jeho metody a znalosti vytáhly ze šlamastyky nejednoho sportovce. Štěpánek si „profesorovy zlaté ruce“ pochvaloval tím spíš, že Kolář náleží do realizačního týmu české reprezentace. Za roky spolupráce se znají dobře, respekt je vzájemný.
„Nebylo to tak, že by Radek musel nutně končit, ale medicína má hranice. A moje zkušenosti jsou takové, že chci sportovce upozornit i na to, že jim jednou bude padesát. Vrcholový sport je dnes natolik fyzicky náročný, že si ponesou určitou daň. Ta nesmí být tak velká, aby vás časem invalidizovala,“ vyprávěl Kolář.
Laicky přeloženo: potenciální trable už převážily výnosy.
„Zápasová zátěž představovala velké riziko recidivy, a to by v tomto případě znamenalo řešení další operací. A tím pádem horší kvalitu života,“ vysvětluje Kolář, jak na tom Štěpánek byl po zákrocích v oblasti krční i bederní páteře.
Co to znamená přesněji? „Že může být aktivním sportovcem, ale hrát zápasy na grandslamech by už bylo riziko,“ líčil Kolář. „Nastoupit třeba v Austrálii na pět setů v počasí, jaké tam panuje, to je na jeho věk a zdraví až moc. Myslím, že je to moudré rozhodnutí. Jsem rád, že jej udělal. Tohle je správný čas.“
Dlouholeté vazby na nejlepší české sportovce mu dávno odhalily, jak těžký bývá „život po životě“. „Když jste zvyklí mít od desíti let přesný režim, trénovat a soustředit se na výkon, je to velká změna,“ uznává Kolář. „Ale člověk někdy musí skončit a začít si hledat cestu životem jinak. Musíte změnit roli vrcholového sportovce za normálního člověka.“
I pro něj, celoplanetární kapacitu, byl Štěpánek poměrně výjimečný pacient. Nebo spíš parťák.
„Byl přínosem i pro mě, přiznávám,“ uvedl Kolář. „Radek patřil ke sportovcům, co ze svého nadání dokázali dostat maximum. Vedli jsme debaty o pohybu a způsobu tréninku, měli jsme vzájemnou zpětnou vazbu, bylo to vzájemně poučné.“
A taky ztělesňoval sen každého lékaře: „Spolupráce byla fajn i v tom, že když jsme si něco řekli, důsledně to akceptoval.“
Jejich známost dospěla do stádia, že spolu řešili nejen otázky těla, ale i duše. I Kolář pomáhal usměrňovat Štěpánkovu vášnivou náturu. „Ze začátku dával do tenisu emocí až moc, někdy se to obrátilo proti němu,“ vzpomíná Kolář. „Poučil se, dokázal emoce regulovat, odevzdávat je v potřebné míře. Bylo vidět, že získává určitou moudrost.“
Taková slova se příjemně poslouchají. A ještě liběji zní to, že kdyby měl Štěpánkovu budoucnost rozsoudit právě profesor Kolář, má po společných tenisových letech jasno.
„Myslím, že by z Radka byl vynikající trenér. Tohle je místo, kam patří. Jeho pravé místo,“ soudí. „Hodně si toho prosadil sám, viděl to a cítil. Pokud bude někoho vést, má mu co říct.“
