Jak se po téměř dvou týdnech hladovění cítíte?
Měl jsem obavy, že budu mít velké bolesti v žaludku, ale ty tedy nemám. Jen hubnu, zatím je to osm kilogramů. Dá se říct, že se žádné větší zdravotní komplikace zatím nedostavily. Mám cukrovku druhého typu, ale kupodivu vykazuji velice pozitivní parametry hladiny cukru v krvi. A celkem dobře spím.
Jak vaše hladovka prakticky vypadá?
Piju jenom vodu a beru velmi malé množství prášků proti cukrovce. Od paní doktorky jsem také dostal vitamíny pro diabetiky.
Konzultoval jste své rozhodnutí s lékaři?
Se svou lékařkou jsem o tom mluvil. Samozřejmě se chytala za hlavu. Jako občanka to respektuje, ale jako doktorka s tím nemůže souhlasit.
Vy jste omezil i léky?
Tak, jak mi bylo řečeno lékaři.
Co na to říká vaše rodina?
Hrůza, katastrofa. Mám tři děti a dvanáct vnoučat, tak je to síla. Také mám přítelkyni, s níž jsem navázal velmi intenzivní vztah letos na jaře. I od ní dostávám pořádně zabrat. Je to ale bývalá zdravotní sestra, tak se na druhé straně chová velice zodpovědně a bere to jako svůj osobní úkol.
Vím, že jste loni ovdověl. Napadlo mě proto, zda jste se nerozhodl ukončit svůj život ze stesku po ní.
S odchodem mé ženy to nijak nesouvisí. Ona bojovala 22 let s rakovinou, po padesátiletém manželství, které bylo velmi dobré, jsem byl smířen s tím, že svůj boj s velkou pravděpodobností jednou prohraje. Byl jsem na to připravený.
Vaše žena vás v dobách totality vždy podporovala. Myslíte, že by vám hladovku schválila?
S vysokou pravděpodobností ne, ale na sto procent to není. Znám její přístup. Kdyby došla k závěru, že je to jediný logický krok, který by zvrátil tu nebezpečnou situaci, která se na nás valí, je možné, že by podmínečný souhlas dala.
Tomáš Hradílek Narodil se v roce 1945 v Lipníku nad Bečvou. V roce 1966 vstoupil do KSČ, ale po třech letech kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy ze strany vystoupil. Byl mezi prvními signatáři Charty 77. Kvůli tomu přišel o místo v JZD Týn a stal se dělníkem na pile. Kvůli svým aktivitám v disentu byl neustále v hledáčku StB. V lednu 1989 se stal mluvčím Charty 77. Během listopadové revoluce spoluzakládal Občanské fórum v Olomouci a Praze. V červnu 1990 se stal ministrem vnitra, ale po pěti měsících pro vyčerpání abdikoval. Do roku 1992 byl pak poslancem Federálního shromáždění. Dnes je v důchodu. (zdroj: Pamět národa, Post Bellum) |
Dlouho jste vedl spokojený život důchodce. K minulosti jste se nerad vracel, ani školní besedy o disentu jste neměl moc rád. Co vás vytrhlo z takového bytí?
Vývoj v této zemi. Výsledky parlamentních voleb mi daly jasně najevo, že se všechno ubírá špatným směrem. Pokud bude znovu zvolen současný pan prezident, tak je tady založeno na velký malér. Už půldruhého roku přemýšlím o tom, že je potřeba zavčas proti těmto tendencím vystoupit. Vidím, že společnost už není ani zdaleka tak aktivní, jako byla před rokem. Loni to 28. října bouřilo na všech náměstích, dneska, přestože bylo po parlamentních volbách, tak nikdo skoro nehlesl. To byl pro mě podnět, abych zkusil šokujícím způsobem veřejnost oslovit.
Nešlo to udělat jinak než vyhlášením hladovky?
Nešlo, žádné jiné prostředky jsem mezi svými možnostmi nenašel.
Inspiroval vás některý ze známých hladovkářů, jako byli například Miroslav Mareček nebo Stanislav Devátý?
Marečka bych asi nezmiňoval. Standa Devátý to vydržel třicet dní a sehrálo to jistou pozitivní roli. Svým způsobem mě motivoval, ale on byl na rozdíl ode mě v mnohem drsnější situaci, protože byl v té době ve vězení. Navíc byl tehdy mladší a zdravý, takže to byla jiná situace.
Pořád se nemůžu ubránit srovnání také s Janem Palachem nebo Janem Zajícem...
S nimi bych se nesrovnával ani náhodou. Palach i Zajíc byli mladí hoši, kteří šli na jistou smrt, zatímco já jakousi hypotetickou naději mám.
Jak vyplývá z vašeho otevřeného dopisu Miloši Zemanovi, v porevolučním období jste byl v podstatě jeho obdivovatelem.
Obdivoval jsem ho začátkem 90. let, kdy jsme byli kolegové v parlamentu. Od roku 1992 jsem s ním osobně nepřicházel do styku, ale stále to bylo únosné. Svým způsobem jsem oceňoval, jakého vítězství se mu coby předsedovi ČSSD podařilo dosáhnout ve volbách v roce 2002. Jako prezidenta už jsem ho ale v žádném případě neobdivoval a nikdy jsem ho nevolil, přestože tam byly jisté aspekty, kdy si zasloužil respekt a úctu. Nicméně jako vnímavý člověk jsem již viděl náznaky jeho povahy.
Co se s jeho osobností podle vás stalo? Přičítáte to stáří nebo touze po moci?
Obojímu. Myslím, že Miloš Zeman je svým založením nevhodný k tomu, aby byl prezidentem. V jistých dobách se to snažil potlačovat, ale teď už to nemá zapotřebí. Nyní je pro něj prioritou stát se znovu prezidentem. S vysokou pravděpodobností touží po tom, aby jím byl v době stého výročí založení republiky. A nejen to. Dokonce ho podezírám, že sní o vybudování kanálu Dunaj-Odra-Labe, který by eventuálně nesl jeho jméno. Aby byl jednou provždy vytesaný do dějin této země.
Vy jste se do historie zapsal jako bojovník proti totalitnímu režimu. Je podle vás ještě dnes komunismus hrozbou?
Ne. To je odepsaná záležitost. Daleko větším rizikem jsou velmocenské tlaky, které tady jednoznačně jsou. Všichni víme, jak uvažují lidé z Kremlu a jaké představy má čínské vedení. V tom vidím nebezpečí.
Nestýská se vám po dobách, kdy jste byl aktivním politikem? Nechtěl byste se do dění zapojit tímto způsobem?
Nechtěl. Už jednou jsem odmítl kandidovat a měl jsem štěstí, protože to občanské hnutí, na jehož kandidátce jsem měl figurovat, se stejně do Poslanecké sněmovny nedostalo. Měl jsem i několik nabídek, abych kandidoval na senátora. To jsem také odmítl. To, abych žil život profesionálního politika, mi není vlastní.
Takže se z vás na stará kolena znovu stává aktivista?
Ale já jsem byl aktivistou celou dobu, i když z profesní politiky jsem odešel. Jako rodilý občan Lipníku nad Bečvou jsem se vždy zajímal o to, co se tady děje, a byl jsem po všech stránkách nápomocný. Na besedy se studenty jsem chodíval, kdykoli to bylo zapotřebí, v této věci jsem se choval vždycky zodpovědně.
Jste zklamaný z toho, jací jako Češi dnes jsme?
Jsem trochu roztrpčený, ale myslím si, že věci se mohou zlepšit. Velmi pozitivně mě oslovil vývoj na Slovensku. I tam byla špatná situace, pak přijde jeden osvícený prezident a ejhle – najednou v krajských volbách dojde k takové krásné změně! (vůdce slovenské ultrapravice Marian Kotleba jasně prohrál, velkou porážku utrpěla i strana současného premiéra Roberta Fica Směr-SD - pozn. red.) Jsem přesvědčený, že velkou roli v té věci sehrál současný prezident Adrej Kiska.
Myslíte, že něco podobného je možné i u nás?
Podle mě opravdu platí lidové úsloví, že ryba smrdí od hlavy. Když to začne od prezidenta, pozitivní změna bude pokračovat napříč společností. Dvojice Babiš-Zeman je pro naši zemi katastrofa. Proto bych chtěl, aby alespoň jeden pilíř tohoto státu byl v pořádku. Aby na Hradě seděl zodpovědný člověk.
Máte mezi současnými kandidáty favorita?
Mám, ale jeho jméno nechci říct, bylo by to vůči němu z mé strany kontraproduktivní. Mohlo by mu ublížit, kdybych se k němu při hladovce veřejně přihlásil.
Věříte, že se Zeman nakonec kandidatury vzdá?
Přál bych si to, ale nevěřím v to.
Není potom vaše hladovka zbytečná?
Možná má oběť nebude tak zbytečná. Když - jak se říká - natáhnu bačkory, třeba díky tomu nebude zvolen.
Podívejte se na konfrontaci s Milošem Zemanem během návštěvy Lipníku
8. listopadu 2017 |
