Barbora Kováčová vychovává se svým slabozrakým mužem, učitelem hudby a ladičem klavírů, zcela zdravou dvouletou Elišku. „Kdyby byla nevidomá, rozhodně bych velmi zvažovala, zda ji dát do normální školy. Nejsem velký zastánce inkluzivního vzdělávání u malých dětí, myslím, že sociálně jim to může ublížit,“ uvedla u příležitosti Mezinárodního dne nevidomých, který připadá na 13. listopad.
Její dcera však vidí naprosto perfektně. „Byla velmi hodné miminko, šlo o to získat zkušenost a fígly, jak si to v domácnosti zorganizovat. Problémy začínají, až když se dítě začne hýbat a objevovat svět kolem sebe. Nikde doma nesmí nikde stát nic, co by se mohlo zvrhnout, rozbít, vylít - k tomu mě ale vychovaly už tři naše kočky. Kvůli dceři jsme museli zavřít spodní dvířka a šuplíky. Určitě nejsme přehnaně starostliví. Dítěti dost věříme, že se nezmrzačí a odněkud nespadne. Eliška je od malinka šikovná a i když vymýšlí různé vylomeniny, nikdy se jí nic nestalo,“ popsala Barbora provoz v domácnosti.
Myslím, že Eliška si ještě přesně neuvědomuje souvislosti, ale už bezpečně ví, že jinak se komunikuje s babičkou, která vidí a může jí něco jen říct, jinak s tátou, kterému věc zblízka ukáže, a odlišně se mnou: když něco chce, tak mě k tomu dovede, když mi chce něco ukázat, dá mi to do ruky.
I přes svůj handicap, s nímž se již narodila, ale který se neustále zhoršoval, vystudovala právnickou fakultu. „V jednadvaceti letech se mi odchlípla sítnice. Musela jsem na operaci, ale bylo jasné, že je téměř stoprocentní, že se to bude opakovat,“ vzpomínala na tu dobu, ale o tom, že by skončila na studiích, prý vůbec neuvažovala. „Já se ztrátou zraku nikdy nijak moc nestresovala. Spíš jsem si uvědomovala v záblescích, že už nevidím to, co ještě třeba před dvěma měsíci.“
Pokud jde o rodinu, měl by si podle ní každý nevidomý zodpovědně zvážit, jestli na to má. „Mám kamarádku, která má zrakově postiženou holčičku a říká, že druhé dítě už by nechtěla.“
Celý záznam pořadu Rozstřel s Barborou Kováčovou:
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv
